Ali Gates a tisíc linusových loupežníků

Za devatero horami a jednou velkou louží žil zámožný obchodník Ali Gates. Byl velmi úspěšný a v krátké době shromáždil obrovské jmění v podobě největšího stáda zlatých ovcí rodu Golden Enterprise. Každý rok z ovcí stříhal zlatou vlnu a jeho bohatství se zvětšovalo.

Pověst o jeho úspěchu se rozkřikla a protože to byl kraj chudý, a všechny ovce byly už dávno skoupeny Alim Gatesem, lidé začínali odcházet do hor a stávali se loupežníky. Sami se nazývali linusovými loupežníky podle nejstaršího z nich.

I zjistil Ali Gates, že se hory hemží tisíci loupežníky a ač se snažil sebevíc, nemohl své zlaté ovečky před malými a nezávisle operujícími loupežníky uhlídat. Ztrácela se jedna po druhé, ať dělal, co dělal.

Jednoho dne pohár trpělivosti přetekl, Ali Gates si najal největší vojsko na světě a vytáhl do hor. Měsíce křižovali po horách než se úplně vyčerpaní stáhli zpět do nížiny. Ano, pobili pár loupežníků, ale ovce se ztrácely i nadále v ještě hojnějším počtu.

I pochopil Ali Gates, že bojovat s neorganizovanými loupežníky je jako boj se stohlavou Hydrou. Jednu hlavu useknete ale ostatní stále koušou a hlavy brzy dorůstají. Ali Gates si lámal hlavu nad tím, jak porazit tolik malých nepřátel a seznal, že je to nemožné. I řekl si Ali Gates, mohu zabít deset, možná sto loupežníků, ale nikdy nezabiji všech tisíc.

A náhle mu svitlo. Pokud nemohu porazit tisíc stejně silných loupežníků, musím udělat vše pro to, aby loupežníci měli jen jednoho krále a pak vyšlu vojsko, které jediného krále rozdrtí a já mohu prohlásit, že jsem pokořil všechny linusové loupežníky.

A tak se i stalo. Ali Gates poslal svého důvěrníka k jednomu z loupežníků jménem Bin Suse a uzavřel s ním dohodu o vzájemné pomoci. Ali Gates dával Bin Susemu rady jak správně s ovcemi zacházet a občas mu i daroval pár svých ovcí výměnou za slib, že Bin Suse již nebude Alimu Gatesovi škodit a že Bin Suse Alimu Gatesovi prozradí triky, jak loupežníci kradou ovce.

Bin Suse se postupem času pod vedením Aliho Gatese vypracoval na největšího linusového loupežníka, kterému, neboť dal slovo Alimu Gatesi, nezbývalo nic jiného, než krást zlaté ovce ostatním loupežníkům, pokud Bin Suse nechtěl být odkázán jen na příležitostné dary zlatých ovcí od Aliho Gatese. Bin Suseho ovce byly hýčkány stejně odborně jako ovce Aliho Gatese. Bin Suse dokonce pořídil na radu Aliho Gatese ovečkám i stejnou ohradu, jako měl Ali Gates. Ovečky jen prospívaly, jako kdyby byly v ohrádce Aliho Gatese.

Ali Gates na základě rad Bin Suseho vylepšil způsob hlídání ovcí, takže se ztrácelo méně a méně kusů. Ostatní loupežníci s postupujícím časem byli chudší a chudší a bylo o nich slyšet méně a méně.

Jednoho dne Ali Gates uznal, že Bin Suse je největším a nejuznávanějším majitelem zlatých ovcí mezi linusovými loupežníky. Jenom pár oveček se Bin Susemu ještě nepodařilo od ostatních linusových loupežníků odloudit či ukrást.

Ali Gates se rozhodl, že je ta pravá chvíle. Opět najal největší vojsko na světě a vytáhl přímo do skrýše Bin Suseho, kterou tak důvěrně znal z předchozích návštěv. Strhla se obrovská bitva, ale Bin Suse neměl nejmenší šanci. Ali Gates rozdrtil všechny Bin Suseho loupežníky. A vítězství to bylo veliké. I rozkřiklo se na všechny strany, že Ali Gates slavně zvítězil nad linusovými loupežníky.

A co se stalo s Bin Suseho zlatými ovečkami? Ty si ani nevšimly, že je Ali Gates přesunul z Bin Suseho ohrádky do své vlastní, protože obě ohrádky byly skoro úplně stejné.

Čechu makej a neptej se!

Ministr financí Vlastimil Tlustý dosud nejenže neřekl jméno příslušné osoby, ale ani nedokázal říci, jaký charakter bude mít takové řízení a kdy se dá jeho výsledek očekávat. Současně ale přiznává, že Česko může v tomto řízení zaplatit až 7 miliard korun.

Zmatek panuje i kolem otázky, zda bude smlouva s Nomurou zveřejněna. Šéf resortu financí nejprve minulý týden řekl, že dohoda bude tajná. Premiér Mirek Topolánek vzápětí poslancům slíbil, že smlouva se určitě zveřejní. A poslední vyjádření politika ODS? "Já jsem přesvědčen, že argumenty pro tuto smlouvu a pro její podepsání budou veřejnosti v nějaké formě předloženy. Jestli to bude přímo ta smlouva, to nevím, protože samozřejmě existuje tady cosi, co se nazývá obchodní tajemství," uvedl včera první místopředseda ODS Pavel Bém v pořadu Otázky Václava Moravce na ČT 1.

Zdroj: Hospodářské noviny, 4. 12. 2006

Pánové "vládci" zapomínají, ve jménu koho nakládají s miliardami. Zapomínají, za koho podepisují smlouvy a komu se mají tedy zodpovídat. Zapomínají, koho zavazují ve svých, ne zrovna vydařených "obchodech", ke splácení nepodařených (či až příliš vydařených a promyšlených) obchodních experimentů. Nás. Mne, vás, vaše děti, sourozence, rodiče. Nás.

Jak nám může někdo říci: Milý občane, ty a deset milionů tvých spoluobčanů budete po dobu několika dní pracovat pro jistou japonskou firmu bez nároku na honorář. Milý občane, ani se nepokoušej ptát, proč musíš zdarma pracovat pro lidi, které jsi nikdy neviděl a ani neuvidíš. Podmínky smlouvy, kterou jsme tvým jménem podepsali, a která tě uvrhla dočasně na nucené práce, podléhají samozřejmě čemusi, co se nazývá obchodní tajemství... zkrátka my jsme tví vládci, Čechu makej a neptej se!

Myslím, že naší povinností je ptát se. A myslím, že povinností lidí, o kterých mluvíme, je podat jasnou, srozumitelnou, pravdivou a vyčerpávající odpověď. Tak to musí být.

Vlastníš, vlastním, vlastníme

Docela náhodou jsem narazil na zprávu, že Microsoft se rozhodl poskytnout zdarma ostatním softwarovým vývojářům návod, jak správně navrhovat uživatelské prostředí aplikací. Ovšem pouze těm, kteří nekonkurují jeho vlajkové lodi, pětici všem známých programů Word, Excel, Outlook, PowerPoint, Access. Tato zpráva mne dost zaujala, takže jsem si dokonce přehrál asi tři čtvrtě hodinové reklamní video, které mělo za cíl ve srozumitelné, uvolněné a neformální atmosféře všem vývojářům vyslat zprávu, že se nemusí bát, asi proto byl jeden ze dvou hostů právník, a mají masivně používat licencované doporučené techniky.

Hosté byli: Jensen Harris, manažer sekce Uživatelské zkušenosti Microsoft Office (vím, zní to hrozně) a Judith Jennison, právnička specializující se na softwarové patenty.

Rád bych tu uvedl pro zamyšlení překlad některých názorů, které v rozhovoru zazněly.

Jensen Harris:

Jestliže každý dělá stejnou věc stejným způsobem, je o mnoho snazší pro uživatele, že v případě střídání programů za další programy a ty za další, věci fungují, jak předpokládá. Část toho z našeho pohledu je, že nechceme vidět lidi, jak používají naše nápady, se kterými jsme přišli a změní je v něco, co nefunguje. Upřímně, to se zpětně negativně vrátí programu Office 2007, protože lidé řeknou, tohle má uživatelské prostředí programu Office a nefunguje to příliš dobře, to znamená že i Office 2007 nebude také fungovat dobře.

V komerčním světě není nic „zadarmo“ a dokonce většinou funguje má přímá úměra: čím větší důraz se klade na slovo „zadarmo“, tím více vás to bude stát.

Idea je následující. Všichni se budeme setkávat při nejrůznějších úkonech stejného typu s konzistentním ovládáním v prostředí různých aplikací. To je na první pohled určitě nepochybná výhoda. Uživatel se nemusí dlouze seznamovat s aplikací a zvýší se jeho produktivita. Velmi rychle si na to zvykneme, je to pohoda a pro uživatele zprvu ta nejlepší věc.

Problém nastane pokud nějaká mladá a perspektivní firma vymyslí opravdu revoluční náhradu některého programu z balíku Office, která přinese ve svém důsledku více výhod než konzistentní uživatelské rozhraní.

Firma nejspíše u uživatelů neuspěje nebo bude mít velmi těžkou pozici ze dvou důvodů. Vše ovšem záleží hlavně na úspěchu a rozšíření aplikací založených na licencovaných technikách. Za předpokladu, že krok Microsoftu bude masově úspěšný, inovativní firma se setká s těmito problémy:

1. Nebude používat návody Microsoftu a lidé budou cítit zpočátku při užívání aplikace určité potíže kvůli nekonzistentnímu chování. Valnou většinu uživatelů to odradí už při prvním setkání s aplikací.
2. Firma si bude vědoma nutnosti známého vzhledu a chování a pokusí se použít návody Microsoftu, aby uživatelům zprostředkovala známé prostředí, které se bude snažit nadstavit svými revolučními nápady. Tato varianta může být Microsoftem díky licenci jednoduše zatrhnuta jako "nedůsledné následovaní návodu", případně může žádat dostatečně vysoký autorský honorář za použití návodu a tím neúnosně navýšit cenu produktu.

Existuji možná tisíce dokumentů "Jak udělat úžasný design webových stránek" nebo "Jak psát úžasné aplikace". Domnívám se, že 129 stránkový dokument, který Microsoft vytvořil, je jen jedním z tisíců podobných. V čem je ale jiný? V čem se liší od podobných dokumentů?

Žádný podobný dokument co znám, vám neříká, že jeho přečtením dáváte do rukou autorovi dokumentu moc nařizovat vám, jak máte programovat svou aplikaci. Ano přesně toto Microsoft hodlá činit.

Několik bodů, které vyplynuly z vyjádření právníka firmy Microsoft:

• po souhlasu s licenčními podmínkami uživatelé budou své produkty registrovat na webu Microsoftu
• musíte přesně následovat návod na tvorbu uživatelského rozhraní, nemůžete si vybírat co či jak naprogramovat
• licence se poskytuje bez autorských honorářů pouze pro aplikace, které nemají primární účel stejný jako oněch pět současných aplikací: Word, Excel, Outlook, PowerPoint, Access

Co by se stalo kdyby všichni autoři všech skvělých knih „Jak dělat něco nejlépe“ vyžadovali, abyste jim oznamovali, kdy jejich návod užíváte a současně si rezervovali právo mluvit vám do výsledného díla?

Judith Jennison, právnička:

Jak jsem řekla, je to program (návod) bez jakýchkoliv autorských honorářů umožňující stovky milionů inovací, nehledáme spoustu průtahů při vyjednávání o licencích, už tak jsme opravdu, opravdu štědří.

Jak štědré. Nic nezaplatíte, ale dáváte Microsoftu možnost ovlivňovat váš produkt, budete programovat, jak Microsoft nařizuje. Rozumím tomu správně?

Právnička krátce zmínila postup v případě, že jste si návod špatně přečetli či nedej bože jste lajdácky implementovali. Obdržíte výzvu s žádostí o nápravu do určitého termínu. Jestliže nebudete schopni z praktických důvodů termín dodržet, zaměstnanci Microsoftu se s vámi rádi dohodnou, co musíte změnit neodkladně a co může počkat.

V nejhorším případě vám bude licence odejmuta, pak budete muset ze své aplikace odstranit všechny prvky byť jen vzdáleně připomínající Microsoft Office 2007, protože byste u soudu určitě neuspěli s tvrzením, že jste na tvar či barvu daného tlačítka přišli sami, obzvláště poté, co jste si prokazatelně při vývoji aplikace vyžádali návod na tvorbu uživatelského rozhraní přímo od Microsoftu...

Judith Jennison, právnička:

Chceme udržet inovaci uživatelského rozhraní na půdě těchto pěti aplikací (Word, Excel, Outlook, PowerPoint, Access), ve kterých to Microsoft momentálně používá.

Pokud postavíte inovaci na autorsky chráněné inovaci, vlastníte ji vy, Microsoft či oba? Vzdávají se autoři programů všech svých budoucích inovací částečně či úplně ve prospěch Microsoftu?

Judith Jennison, právnička:

Věděli jsme, ze se lidi budou na ty návody chtít kouknout, než budou souhlasit s licenčním ujednáním. Proto jsme chtěli poskytnout jednoduchou cestu, aby to byli schopni udělat.

U Microsoftu nevídaná ale v kontextu docela logická věc. Microsoft je i za cenu možného nelegálního používání ochoten poskytovat návod ke stažení i bez souhlasu s licenčním ujednáním. Je to zřejmé, kdokoliv si přečte jejich návod stažený pod „dočasnou licencí“ a rozhodne se po přečtení, že návod není to pravé ořechové a odmítne jej, stejně z něj bude Microsoft benefitovat.

Myšlenky jsou jak těžká choroba. Když vám myšlenka utkví v hlavě, je těžké se jí beze stopy zbavit. Jak ze své hlavy dostanu nabyté vědomosti, které jsem se rozhodl po nabytí a zhodnocení nelicencovat? Vědomosti, které z právního hlediska nesmím vlastnit a nemohu ani prakticky používat? Nelze.

Věda o uživatelském prostředí je věda výhradně o způsobu, jak lidé reagují na vnější vjemy. Dalo by se tedy říci, že Microsoft neprodává vlastní produkt, něco co jeho inženýři vymysleli. Microsoft licencuje znalost lidského chováni, kterou jeho inženýři odkoukali, doslova provedli "reverse engineering" lidského chováni. Je možno testovací skupině předložit obrázek kulatého červeného tlačítka a hranatého zeleného tlačítka, nechat je hlasovat, které tlačítko je hezčí a výsledek výzkumu chránit jako autorské dílo?

Na závěr pro zamyšlení na slovo vzatý odborník na uživatelské rozhraní, Jensen Harris:

Nechceme brzdit inovaci, co chceme je, chceme rozšířit konzistenci (stejnost) a určitým způsobem dávat pozor na všechny, ne jen na naše programy ale na každý individuální program. V duchu doporučení na tvorbu uživatelského rozhraní je to nejlepší pro všechny, mít programy, které pracuji stejně. A to je, myslím, jádro toho celého.

Neboli nebrzdit inovaci, ale mít programy, které pracují nachlup stejně.

Na úplný závěr vtipná otázka a zároveň odpověď v podání špičkové právničky Microsoftu, Judith Jennison:

Je licence poskytována pro open-source implementace? A odpověď je ano, v licenci není nic, co by nebylo v souladu s open-source softwarem. Jsou možná určité open-source licence, které nejsou v souladu s našimi licencemi, některými ustanoveními, které máme, takže každý vývojář musí určit, zda licence je pro něho vhodná, či ne. Ale nejsou tam žádné výluky open-source implementací.

My jsme plně kompatibilní s open-source softwarem, ale některý open-source software není kompatibilní s námi?

Více najdete v Kanálu 9.

Zemřel Rastislav Neplech

Dnes jsem sledoval slovenskou televizi TA3 a vyslechl jsem zprávu o úmrtí Rastislava Neplecha, slovenského vojáka účastnícího se mise v Iráku.

Co mne zarazilo během osmiminutové reportáže, ve které se vystřídalo kromě hlasatelky také dalších sedm či osm význačných osobností, byl fakt, že kromě hlasatelky pouze jedna osobnost (František Kašický, ministr obrany) vyslovila jméno zemřelého.

Všichni ostatní mluvili o "konkrétním vojákovi", o "rodině vojáka", dokonce i o "onom vojákovi", o "zesnulém vojákovi"... Na konci reportáže mne s hrůzou napadlo, zdalipak politici, kteří tak vehementně deklarují národu "naozaj úprimnú sústrasť" znají alespoň jméno onoho vojáka?

Děsí mne, že do války odjíždí člověk, otec dvou dětí, mající jméno, pocity, touhy, plány, povinnosti, vůli... a zpět se vrací jen pozůstatky tragicky zemřelého vojáka.

Co myslíte, znají následující pánové jméno vojáka?

• Marek Trubač, mluvčí prezidenta
• Pavol Paška, předseda Národní rady SR
• Robert Fico, předseda vlády
• Béla Bugár, předseda strany SMK
• Pavol Hrušovský, předseda strany KDH
• Anton Fillo, bývalý mluvčí slovenské jednotky v Iráku

Povolání: zabíjet

Prostě jdete pochod smrti. Šílíte z toho. Cítíte, jako byste měli každým krokem explodovat. Takto popisuje desátník Justin Cross stav své demoralizované jednotky, vyčerpané a emočně vypjaté z neustálých útoků iráckého odboje. Cross je členem jednotky americké armády, jejíž pět členů bylo obviněno ze znásilnění a vraždy čtrnáctileté dívky, vraždy její pětileté sestry a obou rodičů.

Když se zamyslím nad celou situací, pokud ponechám stranou vše, co jsem si zvykl od vojáků očekávat a u vojáků akceptovat, zaráží mě naprostá zvrácenost celé situace.

Vojáci stanou před tribunálem ne proto, aby se zodpovídali z vraždy. Vojáci stanou před tribunálem, protože dělali svou práci mimo pracovní dobu, zabíjeli bez rozkazu. Ano, i znásilňovali, ale jakkoli je znásilnění hrozné, vražda se svým puncem definitivnosti ční ze všech zločinů nejvýše.

Vražda je něco, co se vymyká lidskému chápání. A přece si zvykáme tuto lidskou deviaci chování akceptovat bez přemýšlení. Ne vždy, jen u Privilegovaných. Vždyť je vídáme každý den, každičký den. Zelené uniformy a oběti rozeseté po ulici.

A koneckonců jsou to vojáci a vojáci se neměří normálním metrem, nepoměřují se normálními lidskými hodnotami. Vždyť víme, pro co jsou cvičeni. Ve skrytu duše to víme. Víme, proč má malíř v ruce štětec, svůj pracovní nástroj. Stejně jako víme, proč má vojak svou zbraň zalícenu, svůj pracovní nástroj připraven. Víme co jsou zač. Jenom o tom nechceme přemýšlet.

Odmalička se učíme pohlížet na vojáky jako na subjekty vyňaté z práva, vyňaté z běžné morálky. Mají své vlastní soudy, své vlastní zákony, soudce i obhájce. Jsou privilegovaní až k samé hranici lidskosti. Ba i za ní. Akceptujeme jejich deviantní chování, protože nám dávají pocit bezpečí páchnoucího krví. Zvykli jsme si je nekritizovat. Jsou to přeci vojáci. Dělají špinavou práci za nás, abychom mohli my snít svůj krvavý sen o míru.

Těch pět vojáků s velkou pravděpodobností vraždilo. Znásilnili jednu dívku. Zabili čtyři osoby. Budou souzeni za vraždu a znásilnění. Seržant Johnny U. z amerického letectva včera svrhl bombu na doupě iráckého odboje. Zahynuli tři odbojáři a dvanáct civilistů ve věku od dvou do šedesáti let. Dostane vyznamenání za opakované vzorné plnění misí. Vraždil v pracovní době, je americký hrdina.

Je zřejmé, proč vojáky nikdy nemohou soudit civilní soudy. Jsou privilegovaní Otroci. Jejich soudy je odsoudí, pokud se vzepřou zabíjení, když dostanou rozkaz zabíjet. Jejich soudy je odsoudí, pokud zabíjejí, když rozkaz zabíjet nedostali. Jsou Privilegovaní, protože mohou dělat věci, které nikdo jiný dělat nemůže a nebudou potrestáni. Jsou otroci, protože mohou dělat pouze věci, ke kterým dostali rozkaz. Jsou privilegovaní Otroci, protože běžnému otroku je ponechána lidskost, privilegovaný Otrok musí svou lidskost zabít, aby získal ono pochybné privilegium.

Většina vojáků jsou lidé, kteří nejsou připraveni stát se Privilegovanými. Uchylují se do vojska z různých důvodů. Jen nepatrná část z nich si uvědomuje, o co je vojna může připravit. S trochou štěstí je vojna o nic nepřipraví, bohužel všechny štěstí nepotká. Někteří jsou povoláni do skutečné války. Je to loterie. Každý doufá, že nebude Privilegovaným, ale počítat by měli raději s opakem.

Pokud trénujeme mladé muže, pokud je proháníme po cvičišti a nutíme je zapichovat bodáky do figurín znázorňujících jiné lidi, pokud jim říkáme, jak podříznout správně krk, aby oběť ani nehlesla, jak nastražit správně bombu, aby zabila, jak vystřelit mozek z hlavy, aby nepřítel nezmáčkl spoušť, pokud je učíme tyto zrůdnosti a poté jim vtiskneme do ruky výkonnou zbraň a pošleme je do stresové situace, jsou v takovém případě viníci či oběti? Nese jejich velitel vinu také? Jejich vojenský instruktor? Politik, který je tam poslal? My voliči, kteří jsme zvolili politika? Na koho skutečně padá prolitá krev? Proč přivíráme oči? Protože máme sami strach? Proto?

Kdy politik začíná smrdět?

Každý den se setkáváme s řečnickým uměním či neuměním našich politiků. Politické projevy mají za cíl přesvědčit voliče o správnosti nabízených řešení.Mnoho z nabízených řešení je ovšem na první či na druhý pohled špatných. Politikové se tedy občas nevyhnou logickým otázkám, na které nelze odpovědět upřímně. Uchylují se k osvědčeným slovním obratům, které mají ujistit občana o správnosti neudržitelné politické pozice.

Neschopnost našich politiků vynalézat nové obraty je více než zřejmá. Na druhou stranu toto nadužívání ohraných politických frází přináší občanům snadný recept jak poznat, kdy politikův názor začíná zapáchat.

Po shlédnutí dnešních Otázek Václava Moravce jsem vybral pět typů frází, u kterých by měl každý občan zbystřit smysly, kdykoliv je uslyší:

1. Princip: Soused má syfilis, my jej musíme mít také.
   • Taková věc není nic nového pod sluncem. Mají ji v...
   • Toto je zcela běžná věc, která se osvědčila v...

   Politik říká, že neexistují žádné argumenty pro realizaci v našich podmínkách.

2. Princip: Prodej dnes svůj dům, vsaď si loterii a možná vyhraješ domy dva.
   • Tato věc má zásadní význam pro budoucí...
   • Tato věc je nutná pro budoucí postup...
   • Jestliže se tomu nepostavíme čelem dnes tak...

   Politik neví jak obhájit stanovisko a uchyluje se ke strašení věcmi budoucími nebo dává výčet teoretických budoucích výhod, které mají kompenzovat těžko odůvodnitelnou ztrátu.

3. Princip: Lepší holub na střeše, než vrabec v hrsti.
   • Celá věc se musí řešit jinak a komplexněji...
   • Navrhované řešení neřeší podstatu problému...

   Politik naznačuje, že současný stav je vyhovující a netřeba jej výrazně měnit. Aktivistům se doporučuje do budoucna jen komplexně rozjímat.

4. Princip: Debatujme o debatě, hlavně nedebatujme o problému.
   • Celá věc se musí veřejně diskutovat...
   • Potřebujeme zahájit důkladnou debatu...
   • Tato záležitost je podkladem pro další jednání...
   • Nemůžeme diskutovat o věcech, které ještě nejsou na pořadu dne...
   • Až návrh obdržíme, budeme o něm vést politickou debatu...

   Politik nechce nyní ani hypoteticky o záležitosti diskutovat ani jednat. Možná diskuze může být politicky velmi ožehavá.

5. Princip: To vím přesně, byl to křižník Potěmkin.
   • Není dostatek času, proto jen stručně...
   • Není zde dostatek prostoru pro takovou diskuzi...

   Politik je tlačen na nejistou půdu a snaží se divákovi namluvit, že o dané oblasti ví výrazně více, než v diskuzi předvede.

Samozřejmě, že výroky výše jsou ve vzácných situacích tím, čím na první pohled jsou, ovšem v našem prostředí můžete kterýkoliv výrok nahradit za jeho nastíněný význam a zpravidla se nespletete.

---

Musím učinit drobnou poznámku, abych předešel nedorozumění. Výrazem smradlavý politik či zapáchající názor není myšleno žádné invektivum, tím méně narážka na nedostatečné používání mýdla. Uvedené termíny jsou ekvivalentní a tedy volně zaměnitelné s výrazy nedůvěryhodný politik či neupřímný, podezřelý, zavádějící, manipulativně podaný názor.

Rudé slunce na Měsíci

Japonské ministerstvo pro vědu nedávno započalo s programem superdlouhých předpovědí počasí za pomocí supervýkonných počítačů ve středisku vybudovaném v Yokohamě. Tento simulátor má být schopen předpovídat přírodní katastrofy či úkazy až na 30 let (sic!) dopředu. Podle zpravodajských agentur bude simulátor schopen brát v úvahu i změny počasí způsobené globálním oteplováním. Cílem programu je umožnit Japonsku provést patřičné přípravy či urychlit reakce na blížící se přírodní katastrofy.

Asi před týdnem japonská vesmírná agentura prohlásila, že hodlá do roku 2030 vybudovat na Měsíci stálou základnu s lidskou posádkou. Již příští rok hodlají poslat na měsíc automatickou sondu určenou k průzkumu měsíční horniny. Roku 2020 by mělo být započato s výstavbou.

Máme tyto dvě zprávy chápat v přímé souvislosti? Budou na Měsíci rýžová políčka? Čtou Japonci Egona Bondyho? Postihne Zemi zničující katastrofa? Zachrání se jen malí ostrované? A co na to Jan Tleskač?

Reklama je nudná mršina

Nemám rád reklamu. Při pohledu na drtivou většinu reklam si říkám, jestli jsou hloupí a nenápadití zaměstnanci marketingových agentur, zadavatelé reklam nebo konzumenti, kterým jsou šity údajně na míru.

Pokud jsou reklamy šity na míru, pak jsem neustále degradován na úroveň primáta, kterému stačí desetkrát v jednom reklamním šotu zopakovat název produktu bez jakékoliv další obohacující informace či racionálního zdůvodnění, ukázat přešťastnou a esteticky sterilní modelku či modela a hned se ode mne očekává že si to klusem namířím do nejbližšího obchodu a v hlavě mi bude hučet: Chci to, nevím proč, ale chci to. Za jakoukoliv cenu!.

Také máte pocit, že úvodní znělka reklamního bloku má neobvykle vyšší hlasitost než celý film, do kterého je vsunuta? Jestliže si marketingoví odborníci myslí, že upoutají pozornost diváka, mýlí se. Vždy při neočekávaném zásahu většího počtu decibelů znělky oznamující reklamní blok zpanikařím a s vytřeštěnýma očima a naježenýma chlupama se hrabu po ovladači, abych se obtěžujícího hluku zbavil. Určitě to také znáte. Výsledkem bývá vypnutý zvuk či přepnutý program.

Zkoušeli marketingoví specialisté udělat opak? Nenápadně zvuk ztišit, aby nikoho nevyplašili a potichu ale jasně a slyšitelně předat celou úžasnou zvěst o skvělých produktech, bez kterých nemůžeme žít? Než člověku dojde, co poslouchá za nesmysly a zasáhne, určitě si vyslechne více než pár úvodních zvukových vln při poplašném zvuku počátku reklamního bloku.

Na druhou stranu jsem velmi rád, že i marketingoví specialisté jsou zblblí ze zkoumání, jak průměrný občan reaguje na jejich reklamu, že si zvykli i průměrně reagovat na požadavky zadavatelů.

Pozoruji, že čím větší firma, tím nezáživnější reklamy. Odpovědní lidé se asi domnívají, že pro velkou firmu je nemožné chytlavou reklamou zasáhnout široké spektrum zákazníků, proto se omezují na reklamy, které nikoho sice nezasáhnou, ale především nikoho nepohorší. Reklamy, které nikoho nenadchnou, nepopudí, nerozpláčou ani nerozesmějí jsou asi jistější investicí se snáze předvídatelným výsledkem. Ikdyž... právě tyto reklamy mne popuzují.

Jedním z nejvýraznějších zadavatelů fujfuj reklam se stal Vodafone. Níže můžete vidět jeden z jeho ubohých výtvorů a můj objev.

Originál:

Zlí jazykové tvrdí, že tento univerzální slogan původně vznikl na zakázku pro Vězeňskou službu ČR. Stačí změnit jen logo firmy. Vždyť většina reklam si je nápadně podobných. Ikdyby to schopní obchodníci z marketingové agentury neudali Vodafonu, určitě bychom se záhy dozvěděli že i 1 prací prášek....

Projekt: Politická paměť národa

Myslím si, že jednou z hlavních příčin, proč se s masami lidí tak snadno manipuluje je nedostatečně dlouhá paměť. Dnes se politik vehementně zasazuje o omezení občanských práv a svobod a zítra před volbami se nechá vyfotit na demonstraci za svobodu projevu, na billboard si dá heslo "Svoboda, demokracie a prosperita především" a co se stane? V důsledku si průměrný volič myslí, že tento pokrytecký člověk bude zárukou svobody, demokracie a prosperity a to bez ohledu na fakt, že těsně po volbách jde opět v šlépějích omezování občanských práv a svobod.

Jak učinit, aby byli politici více zodpovědní za své činy a nechovali se vzorově jen před blížícími se volbami? Prodloužit paměť národa.

Samozřejmě, že máme svobodu projevu, o všem se píše, všechny mediální kauzy byly zdokumentovány novináři ze všech stran, je tedy snadné pro voliče si daného politika "vylustrovat". Opravdu? Ne, nikoliv. Je to nesmírně těžké.

Za totality, kdy byla kritika oficiálně potlačována, bylo svobodných zdrojů jen poskrovnu. Kdo chtěl, věděl kde tyto zdroje nalézt. Dnes je svobodných zdrojů tolik, že není možno je všechny správně posoudit, proto ztrácejí na váze a důležitosti. Díky dostatku svobody si svobodného projevu dnes vážíme méně, než tomu bylo v minulosti, kdy svobodný projev byl vzácností. Ekonomové jásají a vykřikují poučky o nabídce a poptávce. Ano, zdá se, že i svobodný projev můžeme popsat křivkou nabídky a poptávky. Málo svobodného projevu, velká poptávka, velká cena každého slova. Hodně svobodného projevu, poptávka přesycena, svobodné slovo je téměř bezcenné.

Ve svobodném prostředí, kde roztroušené svobody a pravdy máme tolik, že ji začínáme přehlížet a ztrácet, je potřeba učinit další krok, který se v konzumním světě velmi osvědčil. Aby zákazník nemusel tu přehršel produktů shánět po různých trafikách a obchůdcích, postavili jsme diskonty, supermarkety, hypermarkety, obchodní centra. Vše, co potřebujete, najdete pod jednou střechou. Lidé to milují a hojně toho využívají.

Představte si internetové stránky, které obsahují profily všech známých politiků. Stručné životopisy, informaci pro které klíčové zákony, pokud se to dá zjistit, hlasovali. Seznam kauz, vyšetřování, afér s odkazem na mediální zdroje, které tyto kauzy pokrývají, citace vyjádření politiků k důležitým tématům. Vše objektivně, s jasně označenými zprávami, které se nepotvrdily...

Redaktoři a správci systému by měli být pokud možno nestraníci, případně z různých politických stran. Systém by měl být ve formátu WIKI se silnou kontrolou vkládaných hesel a modifikací, aby se předešlo účelovému zneužití. Neměl by obsahovat žádné názory, pouze holá fakta, citace, odkazy. Heslo "raději méně, než více" je v tomto případě důležité.

Volič by mohl snadno a na jednom místě občerstvit svou paměť včetně detailů z odkazovaných zdrojů.

Myslím si, že složky, které na pachatele vede Policie, jí a společnosti v důsledku mohou velmi pomoci při odhalování trestných činů. Věřím, že veřejné politické složky vedené na politiky společnosti pomohou ještě více.

Kdyby se našlo pár vyjimečných nadšenců, jsem ochoten zprostředkovat technické řešení stránek včetně hostingu a lukrativní domény. Bohužel pro nedostatek času by byla nutná pomoc při správě obsahu. Je někdo s politickým přehledem, schopností objektivního posouzení, dostatkem volného času a odhodláním pokusit se zlepšit politickou kulturu v ČR?

Spekulace: proč rakety u nás?

Proč je výhodné mít na našem území protiraketovou základnu?

Existuje mnoho geografických lokací, kde je možno protiraketový systém alternativně umístit. Musíme tedy hledat i další důvody kromě geografických.

Psychologie. Účinnost protiraketové obrany je prozatím více než sporná. S vývojem technologie se účinnost bude samozřejmě zvyšovat, ale to platí i o protivníkovi. Největších úspěchů zbraně dosáhnou, pokud se nepoužijí, pokud fungují jako odstrašující prostředek do té míry efektivně, že předejdou válečnému konfliktu. Nejnebezpečnější je tedy zbraň, o které se domníváme, že je nejnebezpečnější, ne ta, která skutečně nebezpečná je. Abychom se mohli domnívat, že je zbraň nebezpečná, musíme ji mít, jak se říká, dostatečně na očích. Proto umístění v naší oblasti, poblíž některých velmocí, může působit ve spojení s přísným utajením jako mnohem silnější zbraň, než ve skutečnosti bude.

Domino efekt. Umístění raket na území dalšího členského státu NATO, bez možnosti, aby tento stát či NATO použití raket kontrolovalo skýtá ve spojení s domnělou obrannou schopností systému ještě větší efekt. Stát, který bude stát na opačné straně konfliktu proti USA a je jedno, jakým způsobem do konfliktu bude zatažen, jestli agresivitou Spojených států či svou vlastní, bude mít neustále na paměti, že při útočné či odvetné raketové akci, při které se bude snažit zasáhnout území USA, bude muset překonat domnělou či opravdovou protiraketovou obranu rozmístěnou na našem území. To je rozhodně snazší a levnější konvenčnějšími způsoby než různými raketovými návnadami či falešnými hlavicemi... Co by to ale znamenalo? Na skutečnost, že se USA angažuje v různých konfliktech jsme si už vlastně zvykli, proto bychom si důsledně rozvážili, než se další spojenci zapojí do konfliktu. Ovšem napadení dalšího člena NATO, byť by se jednalo o faktickou likvidaci protiraketové obrany USA rozmístěné na našem území, tato situace by mnoho diplomatických cest uzavřela a otevřela by doširoka cestu ke vtažení celého NATO do válečného konfliktu mezi USA a další stranou... Protiraketová obrana na našem území bude mít tedy sílu všech zbraní stojících za NATO, neboť my a v důsledku existujících smluv i NATO budeme rukojmími v eventuálním konfliktu.

Je tedy důležité, aby základna stála u nás, v Polsku či Maďarsku. Pro nás, jako členy NATO, je ale umístění základny na jakémkoliv území jiného člena NATO v důsledku stejnou prohrou, jako umístění na našem území. Jen ta psychologická část bude snesitelnější.

Domnívám se, že USA získá strategickým umístěním raket mnohem více, než dobře fungující technický obranný prostředek. Co získáme my? Pocit rukojmí, které pouze doufá, že USA neudělá nějaký manévr, který by nás obětoval v zájmu americké národní bezpečnosti.

Vybraná polemika s polemikou - Neviditelný pes

Na Neviditelném psovi se objevil článeček. Zajímavý názor jednoho občana. Zaujaly mne některé výroky. Bylo jich samozřejmě více, ale mnohé jsou dokola omílány, takže bych nerad nudil více než obvykle.

Některé se mi zdály ale pozoruhodné.

Jerry, podle informace MO je systém budován s cílem "ochránit vlastní území, spojence a spřátelené země". Princip vychází z hodnocení, kteří potenciální útočníci jsou v současnosti největší hrozbou. Můžeme ihned vyloučit Ruskou federaci, nejde o obranu proti ruským raketám a Rusové jsou o projektu protiraketové obrany průběžně informováni – a neprotestují. Jediným jiným potenciálním útočníkem, který je v současnosti (a v blízké a střednědobé budoucnosti) schopen zasáhnout území USA, je Severní Korea.

Jak naivní, domnívat se, že v tak rozsáhlém, diplomaticky složitém projektu se jedná o tak krátkozraké cíle, jako je "blízká a střednědobá budoucnost". Nevím, co měl autor ze zeměpisu. Asi nedostatečnou. Nevím, kde přišel na to, že nejlepší pro sestřelení korejských raket je protiraketová obrana na území ČR či Polska.

Schválně, zapíchněte prst na globusu do P'yŏngyangu a do Washingtonu a napovězte autorovi, kudy by, kdybyste byli zlým diktátorem, bylo nejlepší střílet své rakety.

Vybrali byste si delší cestu přes severní Evropu (zakřivení Země), přes nejhustěji obydlené země s obrovskými armádami a mohutným politickým i obchodním vlivem? Nebo byste si vybrali kratší a rychlejší cestu opačným směrem kolem Japonska přes opuštěné vlny oceánu?

Nebudu se ani pozastavovat nad plánovaným rozsahem protiraketové obrany, k jejímuž odůvodnění nám má stačit spekulace americké zpravodajské služby tvrdící, že Severní Korea má teoretickou kapacitu vyrobit šest až sedm jaderných bomb. Ze zkušenosti dnes můžeme říci, že odhady CIA jsou v takových případech buď úplně nepravdivé, či úplně přehnané. Jen pro zajímavost, USA má asi 7000 operačních a přibližně 3000 záložních jaderných hlavic.

Když už máte před sebou ten globus a víte, že americká protiraketová obrana na území ČR není pro sestřelování korejských raket, zkuste chvíli věštit v střednědobém až dlouhodobém horizontu, proti komu je skutečně budována a jaký vliv na globální stabilitu bude mít schopnost USA sestřelit cizí rakety?

A že ten někdo neprotestuje? Co by tím získal? Je lepší zhodnotit svou pozici a zbytečně si netvořit image ukňouraného vystrašeného medvíděte, z kterého si stejně nikdo nic nedělá. V takových případech je lepší předstírat, že protiraketová obrana proti vašim raketám hned za humny není něco, s čím díky své slabé pozici nic neuděláte, ale naopak to v několika prohlášeních "pochválit" jako přispění k bezpečnosti a snažit se všechny přesvědčit, že ta protiraketová obrana tam není kvůli vám. Tomu se říká PR.

Můj názor je následující. Jaderné zbraně vždycky sloužily především jako odstrašující prostředek. Mocnosti je vlastnili, každý věděl, že po odpálení bude mít protistrana dost času odpálit své a všechny zaručeně dopadnou. Všichni se proto báli si něco začít.

Pokud jedna strana nabude dojmu, že získala výraznou převahu (není to záležitost ani střednědobá, ta technologie není naštěstí dokonalá, ale to se bude bohužel zlepšovat). Mám na mysli kupříkladu převahu v podobě schopnosti zlikvidovat nepřátelské střely a stále být schopen své střely dopravit k cíli. Rovnováha se naruší a je jen otázkou času, kdy vojenští stratégové, ekonomové a byrokrati dojdou k názoru, že je čas odzkoušet, co vše se z nerovnováhy dá vyzískat. A toho dne bych se nerad dožil.

Jsme naivní, jestliže si myslíme, že USA je spojenec na věčné časy. Buďme realisté. Nikdy člověk neví, jak se historie bude odvíjet.

Neměli bychom zapomínat, že v dnešní době cynického diplomatického pozitivizmu budeme spojenci jen tak dlouho, dokud budeme mít co nabídnout. Proto si myslím, že v duchu dnešní diplomacie a s trochou předvídavosti bychom měli být ke spojencům vstřícní, ale v tak zásadních záležitostech, které mohou výrazně narušit globální rovnováhu mezi těmi několika mocnostmi, bychom se měli učinit nepostradatelnými do budoucnosti tím, že dnešním spojencům nepomůžeme. Pomůžeme tím totiž jedině sami sobě.

Čím silnější je jedna strana, tím méně si může dovolit spoléhat na spojence. Spojenci pak jsou méně důležití a stávají se příležitostnými spojenci a posléze pouhými diváky bez možnosti se k čemukoliv vyjádřit.

Babiččino protiraketové paraple

V poslední době se setkávám s velmi častým, neopodstatněným tvrzením novinářů ohledne plánované protiraketové základny USA a její funkce.

"Hostitelská země bude americkým deštníkem také chráněna.", píše Martin Ehl v dnešních Hospodářských novinách. Napadlo pana Ehla, místo papouškování nepodložených výroků, položit si otázku, proč USA tak vehementně stojí o to, aby rakety protiraketové obrany byly umístěny daleko před hranicemi USA? Asi nenapadlo. A přitom je to tak snadné.

Balistická raketa má určitou trajektorii, po které se pohybuje. Nejsnazší je raketu zlikvidovat krátce po startu a nejriskantnější je raketu zlikvidovat na konci dráhy.

Mezikontinentální rakety mohou nést jaderné hlavice. Kromě jaderných hlavic raketa také nese falešné hlavice, které nenesou jadernou nálož. Při sestupu po oddělení hlavic od rakety je už téměř vyloučena likvidace hrozby. Ikdyby to bylo možné, jedná se o vabank, protože nikdo neví, která hlavice je pravá a která falešná. Není možno mít dostatečný počet protiraketových střel, které by spolehlivě zlikvidovaly všechny hlavice. Proto a také z jiných důvodů je nejlepší zlikvidovat raketu co nejdříve. Se snižující se vzdáleností rakety od cíle se výrazně snižuje i šance úspěšného zásahu.

Suma sumárum, Poláci nebo Češi budou poskytovat Američanům základnu, která bude hostitelskou zemi chránit asi jako babiččino děravé paraple proti kroupám.

Také by nás, Čechy, mělo urážet neustálé omýlání, rozebírání a dohadování, kolik pracovních míst americká základna vytvoří. Myslím, že kromě místní hokynářky, čínského butiku s typicky českými produkty a suvenýry Made in China a několika start-upů v podobě nočních klubů z toho mnoho českých živnostníků nezbohatne.

A proto nevím, jestli nám tato bezpečnostní hrozba, kterou představuje dlouhodobé hostování velmocenské armády, která má spoustu nepřátel a k tomu navíc i omezení naši teritoriální suverenity stojí za to. Stojí?

---

Související odkazy:

• Americký národní raketový obranný systém (3)
• JAB: Raketová základna

Když dva říkají totéž

Zamyslete se chvíli nad následujícími výroky. Souhlasíte s nimi?

Náš stát se nebojí navázat vztahy s USA. Nesmí však při tom být dotčena nezávislost, hrdost a sebeúcta našeho národa.

^{Jiří Paroubek, premiér}

Zajímavý výrok, co tím chtěl ten člověk říci?

Jakákoliv země má právo vyrábět atomovou energii pro mírové účely a mít přístup k moderním technologiím k tomu určeným.

^{Milan Nebesář, ředitel jaderné elektrárny Temelín}

No svatá pravda, ale stejně bych nad tím Temelínem ještě řádně přemýšlel.

Masová média dnes plní funkci zbraní hromadného ničení, zbraní nejničivějších.

^{Joseph Pulitzer, novinář}

Řekl bych, že je zřejmé, co tím bylo myšleno. Ne nadarmo se novinářům říká sedmá velmoc...

Žádný cizí představitel nemůže rozhodovat o tom, kdo by měl vládnout Zimbabwe, kdo by měl vládnout Africe, kdo by měl vládnout Asii, kdo by měl vládnout Venezuele, kdo by měl vládnout Íránu, nebo kdo by měl vládnout Iráku.

^{Kofi Anan, generální sekretár OSN}

S tím se dá taky velmi dobře souhlasit. S loutkovými vládami máme bohaté zkušenosti.

Jestliže jste s výroky výše souhlasili, tak jste podle pánů redaktorů Radka Nedvěda a Petra Piškula souhlasili s obzvláště zavrženíhodnými populistickými výroky, jejichž autoři jsou ve skutečnosti demagogové.

Tyto výroky nepatří lidem, které jsem uvedl výše. Jsou to téměř doslovné citace, odstranil jsem pouze jména států a konkrétních lidí, pánů Mahmúda Ahmadínežáda, Fidela Castra, Alexandra Lukašenka a Roberta Mugabeho, jak byly uvedeny v přehledu pravděpodobně nejzavrženíhodnějších výroků s názvem "Populisté s oblibou obhajují populisty" u článečku "Demagogové vytvářejí »osu zavržených«" v Hospodárských novinách z 26.července na straně 5.

Po přečtení článečku ve velmi tendenčně laděném duchu, převzatém pravděpodobně z hojně odkazovaného jediného zdroje, amerického listu The Washington Post, jsem automaticky hledal v každém zmíněném výroku skrytou výhružku teroristického útoku nebo minimálně výhružku mezikontinentálními zbraněmi.

Existuje objektivně pravdivý výrok, který bude vždy pravdivý, ať jej vysloví Lenin, Bush či Usáma? Co z výroků výše, které se mi jeví jako pravdivé a mohu s nimi souhlasit, činí špinavé populistické výkřiky? Kde se děje ten posun? Jak můžeme dnes použít obecně platné a akceptovatelné pravdy jako důkaz nekalého politického pletichaření?

Obávám se, že přes veškerou snahu autorů Nedvěda a Piškuly musím nakonec jejich zásluhou alespoň souhlasit s "populistickým" výrokem přirovnávajícím síly masmédií ke zbraním hromadného ničení, který byl připsán Alexandru Lukašenkovi.

Rychlá a velká auta

Nejvyšší povolená rychlost na českých vozovkách je 130 km/h . Napadlo vás, proč si někteří vyvolení mohou legálně koupit Porsche s maximální rychlostí až 280 km/h?

Je pravděpodobně několik příčin, proč lidé prahnou po rychlých autech. Společným jmenovatelem je většinou snaha vystavit na odiv své bohatství či důležitost. Tedy chápání auta coby znaku sociálního postavení. Příčiny jsou různé, většinou rozlišuji tyto základní kategorie:

• Řidič pan Hormon: jedná se o mladíka, jehož hlavní starostí je upoutat pozornost opačného pohlaví. Vyznačuje se broušením pneumatik svého luxusního auta na křižovatkách, hlasitou hudbou, kterou musí zachytit i blízké seismologické stanice a ležérně vysunutou rukou z okénka poklepávající do rytmu na vnější stranu dveří. Obvyklé jsou i vyzývavé pohledy, doprovázené pískáním či nenápaditým verbálním projevem směrem k jakémukoliv předmětu, který i velmi vzdáleně připomíná moderní představu typické modelky.
• Řidič pan Goliáš: lidé, kteří si potřebují upevnit nebo podpořit své vlastní sebevědomí pomocí silných, velkých a nablýskaných aut. Lidé, mířící vysoko, snažící se dokazovat sobě a i okolí, že na vrcholu jsou a budou. Často je vídám pózovat poblíž jejich okolených miláčků při nenucené rozmluvě se zvědavci či závidějícími známými. Důsledně dbají, aby okolí neuniklo, že oni jsou hrdými majitely těch technologických zázraků.
• Řidič pan Musil: malá skupina lidí, podléhající očekávání okolí, které má o nich určitou představu. Nemají zálibu v silných autech, ale pořizují si je, protože to okolí od nich očekává. Jsou oběťmi svého vlastního domělého či skutečného sociálního postavení.
• Řidič pan Liška: Skupina majitelů aut, která se velmi špatně rozezná od řidičů typu pana Goliáše či Musila. Pan Liška je profesionální obchodník, který si velmi dobře uvědomuje, jak na lidi působí znaky sociálního postavení a patřičně toho využívá. Se silným či luxusním autem kolem sebe šíří auru schopného a úspěšného člověka, která mu v důsledku pomáhá získat lepší psychologickou pozici při jednání s klienty.

Nejvíce mne ovšem dokážou pobavit drahé moderní "terénní" vozy s nablýskanou karosérií a nachromovanými nárazníky. Vypadají akčně, obrovsky a nebezpečně, ale do terénu se hodí asi jako modelka na podpatcích v khaki modelu od Versaceho do tropické džungle.

Obávám se, že při první opravdové terénní zkušenosti by majitel utrpěl ztrátu v podobě poškozeného chromování a zničené metalízy v ceně mnoha desítek tisíc korun.

Majitelé "terénních" vozů už asi pochopili, že se svým "siláckým" autem jsou mnoha rozumně uvažujícím lidem pro smích a proto vymysleli ještě absurdnější věc. Umělou špínu. Umělecky vyvedené pomalování karoserie napodobující šmouhy od bahna po pořádném terénním řádění.

Doufám, že army styl, který v poslední době propagují anorektické dlouhonohé modelky nebude analogicky obohacen zbytky lián, umělými pavouky a hady zastrkanými do různých záhybů, aby měl divák skutečně ten správný falešný pocit.

Tajemný bankovní účet Δ

Jeden můj známý nedávno převáděl z jedné zahraniční banky do české banky ekvivalent asi 30 milionů korun určených na koupi nemovitosti. Smlouva o koupi obsahovala velmi vysoké penále pro případ, že částka nebude uhrazena včas.

V pondělí dal příkaz k převodu ze zahraniční banky a v úterý již prokazatelně neměl peníze na svém účtu. Ve čtvrtek začal být velmi nervózní, když zjistil, že do banky na české straně finanční obnos stále nedorazil.

Jelikož bylo v sázce docela mnoho, nelenil a zkontaktoval obě banky. Jediné, co mu po sáhodlouhém ověřování banky sdělily, byla informace, že banka A obnos odeslala a banka B obnos nepřijala. Ani jedna z bank nebyla schopna podat informaci, kde se peníze zrovna nachází.

Peníze dorazily v pořádku asi po pěti dnech pobytu na neznámém místě a známý se mohl konečně pořádně vyspat po několika bezesných nocích.

Tato příhoda mne přiměla krátce se zamyslet nad tajemným místem, kde naše finanční prostředky tráví nezanedbatelný čas při bezhotovostních platbách. Pracovně nazvěme toto tajemné místo virtuální mezibankovní účet Δ vlastněný firmou Δ.

Pokud budu vycházet ze starších údajů ČNB, přibližný denní průměr bezhotovostních transakcí je 366 miliard korun. Jestliže předpokládám, že průměrný čas mezi odesláním finančních prostředků a přijetím finančních prostředků je 2 dny, pak se na tajemném mezibankovním účtu Δ v každé chvíli nachází přes 700 miliard korun. To je hodně finančních prostředků, se kterými může firma Δ nakládat, přestože nejsou její.

Představte si, že jste vlastníci mezibankovního účtu Δ. S takovou hotovostí a jistotou, že objem denních transakcí má vzestupný trend, se můžete vcelku bezpečně odvážit investovat prostředky, které se na účtu nachází. Kupříkladu při úročení 0,5% p.a. si přijdete jen na úrocích ročně na pěkných pár miliard. Jsou to úroky, o které přichází účastníci bezhotovostní transakce. S tak úžasným účtem se dá dělat i mnoho jiných věcí, které mohou výnos z držených finančních prostředků firmě Δ maximalizovat.

Jsem přesvědčen, že se ještě po dlouhou dobu budeme muset smířit s tím, že na nějaký čas při bezhotovostních převodech ztrácíme kontrolu nad vlastními finančními prostředky, protože firma Δ, ať je to kdokoliv, má velmi jasný zájem na setrvání současného stavu. Co by se stalo, kdyby byly všechny peníze z účtu Δ dlouhodobě investovány a bylo tak nemožno okamžitě napravit podivný mechanismus převodů peněz? Firma Δ má nepochybně v záloze spoustu ekonomických a technologických důvodů, proč trvat na existenci tajemného mezibankovního účtu Δ.

Nejsem příliš dobře obeznámen s fungováním bankovních transakcí, jsem ovšem docela dobře obeznámen s možnostmi moderních technologií. Vím, že dnes již není problém zpracovávat bezhotovostní transakce v reálném čase bez nutnosti, aby mé nebo vaše finanční prostředky byly nuceny trávit neopodstatněně dlouhou dobu na účtu Δ a tak nám nepřinášely žádný prospěch. Existence účtu Δ lidem přináší jen vrásky, jak se o tom přesvědčil i můj známý.

---

^{22.7 2006}

Dnes jsem při jedné příležitosti zmínil tuto tématiku před známou, která pracuje v jednom předním českém bankovním domu. Očekával jsem, že mé teorie o účtu Δ z oblasti, ve které nejsem úplně kovaný, šmahem vyvrátí jednoduchými a logickými argumenty.

Naopak. Známá o celé výše popsané bankovní praxi mluvila jako o zcela běžné, všem na první pohled zřejmé a známé věci. Účet Δ nazývala interním účtem banky.

Celý postup má údajně bankám poskytnout možnost získat z bezhotovostní transakce více peněz, neboť poplatky za transakci pokryjí pouze skutečné náklady.

Jsem velmi překvapen zjištěním, že každá bezhotovostní transakce v sobě zahrnuje další skryté náklady minimálně ve výši ušlých úroků, o které jste ochuzeni, přestože vaše peníze po nějakou dobu po odečtení z vašeho účtu ještě neopustily virtuální brány bankovního ústavu. Neuvěřitelné je, že výše takto, dle mého mínění neoprávněného obohacení, se počítá v řádu miliard ročně a to vše za úplného nezájmu zúčastněných stran.

Nemám rád spiklenecké teorie nebo béčkové filmy, kde se kradou miliardy všem na očích. Doufám, že se v tomto případě jen z neznalosti mýlím...

Ptáci a otvory - dádádá

Ve včerejších novinách jsem našel v rubrice Český ruch velmi pozoruhodnou zprávičku. Posuďte sami:

Ornitologové prosí armádu, aby zůstala v jihočeských Boleticích, díky vojákům se prý udržuje biodiverzita místa. _{Zdroj: Hospodářské noviny, 14.července, str. 4}

Že by odsunem vojáků přišlo místo o mnoho rozmanitých druhů ptáků? Po marném pokusu vžít se do myšlenek ornitologa se můj zrak rezignovaně svezl po nápisu na víčku od PET láhve nápoje, kterým jsem hasil neodbytnou letní žízeň. Stálo tam:

OTEVŘI
VYHRAJ
OTVOR

Cože? Marketingoví stratégové mají pocit, že jsme byli obdařeni nedostatečným počtem otvorů? Nechtěl bych být šťastným výhercem.

Nevěřícně kroutím hlavou, otáčím PET láhev a čtu:

Fanta ti dádádá

A co je zase tohle? Návod jak se v létě ukájet s PET lahví?

Mám pocit, že začínám rok od roku hůře snášet letní vedra.