Spekulace: proč rakety u nás?

Proč je výhodné mít na našem území protiraketovou základnu?

Existuje mnoho geografických lokací, kde je možno protiraketový systém alternativně umístit. Musíme tedy hledat i další důvody kromě geografických.

Psychologie. Účinnost protiraketové obrany je prozatím více než sporná. S vývojem technologie se účinnost bude samozřejmě zvyšovat, ale to platí i o protivníkovi. Největších úspěchů zbraně dosáhnou, pokud se nepoužijí, pokud fungují jako odstrašující prostředek do té míry efektivně, že předejdou válečnému konfliktu. Nejnebezpečnější je tedy zbraň, o které se domníváme, že je nejnebezpečnější, ne ta, která skutečně nebezpečná je. Abychom se mohli domnívat, že je zbraň nebezpečná, musíme ji mít, jak se říká, dostatečně na očích. Proto umístění v naší oblasti, poblíž některých velmocí, může působit ve spojení s přísným utajením jako mnohem silnější zbraň, než ve skutečnosti bude.

Domino efekt. Umístění raket na území dalšího členského státu NATO, bez možnosti, aby tento stát či NATO použití raket kontrolovalo skýtá ve spojení s domnělou obrannou schopností systému ještě větší efekt. Stát, který bude stát na opačné straně konfliktu proti USA a je jedno, jakým způsobem do konfliktu bude zatažen, jestli agresivitou Spojených států či svou vlastní, bude mít neustále na paměti, že při útočné či odvetné raketové akci, při které se bude snažit zasáhnout území USA, bude muset překonat domnělou či opravdovou protiraketovou obranu rozmístěnou na našem území. To je rozhodně snazší a levnější konvenčnějšími způsoby než různými raketovými návnadami či falešnými hlavicemi... Co by to ale znamenalo? Na skutečnost, že se USA angažuje v různých konfliktech jsme si už vlastně zvykli, proto bychom si důsledně rozvážili, než se další spojenci zapojí do konfliktu. Ovšem napadení dalšího člena NATO, byť by se jednalo o faktickou likvidaci protiraketové obrany USA rozmístěné na našem území, tato situace by mnoho diplomatických cest uzavřela a otevřela by doširoka cestu ke vtažení celého NATO do válečného konfliktu mezi USA a další stranou... Protiraketová obrana na našem území bude mít tedy sílu všech zbraní stojících za NATO, neboť my a v důsledku existujících smluv i NATO budeme rukojmími v eventuálním konfliktu.

Je tedy důležité, aby základna stála u nás, v Polsku či Maďarsku. Pro nás, jako členy NATO, je ale umístění základny na jakémkoliv území jiného člena NATO v důsledku stejnou prohrou, jako umístění na našem území. Jen ta psychologická část bude snesitelnější.

Domnívám se, že USA získá strategickým umístěním raket mnohem více, než dobře fungující technický obranný prostředek. Co získáme my? Pocit rukojmí, které pouze doufá, že USA neudělá nějaký manévr, který by nás obětoval v zájmu americké národní bezpečnosti.

Vybraná polemika s polemikou - Neviditelný pes

Na Neviditelném psovi se objevil článeček. Zajímavý názor jednoho občana. Zaujaly mne některé výroky. Bylo jich samozřejmě více, ale mnohé jsou dokola omílány, takže bych nerad nudil více než obvykle.

Některé se mi zdály ale pozoruhodné.

Jerry, podle informace MO je systém budován s cílem "ochránit vlastní území, spojence a spřátelené země". Princip vychází z hodnocení, kteří potenciální útočníci jsou v současnosti největší hrozbou. Můžeme ihned vyloučit Ruskou federaci, nejde o obranu proti ruským raketám a Rusové jsou o projektu protiraketové obrany průběžně informováni – a neprotestují. Jediným jiným potenciálním útočníkem, který je v současnosti (a v blízké a střednědobé budoucnosti) schopen zasáhnout území USA, je Severní Korea.

Jak naivní, domnívat se, že v tak rozsáhlém, diplomaticky složitém projektu se jedná o tak krátkozraké cíle, jako je "blízká a střednědobá budoucnost". Nevím, co měl autor ze zeměpisu. Asi nedostatečnou. Nevím, kde přišel na to, že nejlepší pro sestřelení korejských raket je protiraketová obrana na území ČR či Polska.

Schválně, zapíchněte prst na globusu do P'yŏngyangu a do Washingtonu a napovězte autorovi, kudy by, kdybyste byli zlým diktátorem, bylo nejlepší střílet své rakety.

Vybrali byste si delší cestu přes severní Evropu (zakřivení Země), přes nejhustěji obydlené země s obrovskými armádami a mohutným politickým i obchodním vlivem? Nebo byste si vybrali kratší a rychlejší cestu opačným směrem kolem Japonska přes opuštěné vlny oceánu?

Nebudu se ani pozastavovat nad plánovaným rozsahem protiraketové obrany, k jejímuž odůvodnění nám má stačit spekulace americké zpravodajské služby tvrdící, že Severní Korea má teoretickou kapacitu vyrobit šest až sedm jaderných bomb. Ze zkušenosti dnes můžeme říci, že odhady CIA jsou v takových případech buď úplně nepravdivé, či úplně přehnané. Jen pro zajímavost, USA má asi 7000 operačních a přibližně 3000 záložních jaderných hlavic.

Když už máte před sebou ten globus a víte, že americká protiraketová obrana na území ČR není pro sestřelování korejských raket, zkuste chvíli věštit v střednědobém až dlouhodobém horizontu, proti komu je skutečně budována a jaký vliv na globální stabilitu bude mít schopnost USA sestřelit cizí rakety?

A že ten někdo neprotestuje? Co by tím získal? Je lepší zhodnotit svou pozici a zbytečně si netvořit image ukňouraného vystrašeného medvíděte, z kterého si stejně nikdo nic nedělá. V takových případech je lepší předstírat, že protiraketová obrana proti vašim raketám hned za humny není něco, s čím díky své slabé pozici nic neuděláte, ale naopak to v několika prohlášeních "pochválit" jako přispění k bezpečnosti a snažit se všechny přesvědčit, že ta protiraketová obrana tam není kvůli vám. Tomu se říká PR.

Můj názor je následující. Jaderné zbraně vždycky sloužily především jako odstrašující prostředek. Mocnosti je vlastnili, každý věděl, že po odpálení bude mít protistrana dost času odpálit své a všechny zaručeně dopadnou. Všichni se proto báli si něco začít.

Pokud jedna strana nabude dojmu, že získala výraznou převahu (není to záležitost ani střednědobá, ta technologie není naštěstí dokonalá, ale to se bude bohužel zlepšovat). Mám na mysli kupříkladu převahu v podobě schopnosti zlikvidovat nepřátelské střely a stále být schopen své střely dopravit k cíli. Rovnováha se naruší a je jen otázkou času, kdy vojenští stratégové, ekonomové a byrokrati dojdou k názoru, že je čas odzkoušet, co vše se z nerovnováhy dá vyzískat. A toho dne bych se nerad dožil.

Jsme naivní, jestliže si myslíme, že USA je spojenec na věčné časy. Buďme realisté. Nikdy člověk neví, jak se historie bude odvíjet.

Neměli bychom zapomínat, že v dnešní době cynického diplomatického pozitivizmu budeme spojenci jen tak dlouho, dokud budeme mít co nabídnout. Proto si myslím, že v duchu dnešní diplomacie a s trochou předvídavosti bychom měli být ke spojencům vstřícní, ale v tak zásadních záležitostech, které mohou výrazně narušit globální rovnováhu mezi těmi několika mocnostmi, bychom se měli učinit nepostradatelnými do budoucnosti tím, že dnešním spojencům nepomůžeme. Pomůžeme tím totiž jedině sami sobě.

Čím silnější je jedna strana, tím méně si může dovolit spoléhat na spojence. Spojenci pak jsou méně důležití a stávají se příležitostnými spojenci a posléze pouhými diváky bez možnosti se k čemukoliv vyjádřit.

Babiččino protiraketové paraple

V poslední době se setkávám s velmi častým, neopodstatněným tvrzením novinářů ohledne plánované protiraketové základny USA a její funkce.

"Hostitelská země bude americkým deštníkem také chráněna.", píše Martin Ehl v dnešních Hospodářských novinách. Napadlo pana Ehla, místo papouškování nepodložených výroků, položit si otázku, proč USA tak vehementně stojí o to, aby rakety protiraketové obrany byly umístěny daleko před hranicemi USA? Asi nenapadlo. A přitom je to tak snadné.

Balistická raketa má určitou trajektorii, po které se pohybuje. Nejsnazší je raketu zlikvidovat krátce po startu a nejriskantnější je raketu zlikvidovat na konci dráhy.

Mezikontinentální rakety mohou nést jaderné hlavice. Kromě jaderných hlavic raketa také nese falešné hlavice, které nenesou jadernou nálož. Při sestupu po oddělení hlavic od rakety je už téměř vyloučena likvidace hrozby. Ikdyby to bylo možné, jedná se o vabank, protože nikdo neví, která hlavice je pravá a která falešná. Není možno mít dostatečný počet protiraketových střel, které by spolehlivě zlikvidovaly všechny hlavice. Proto a také z jiných důvodů je nejlepší zlikvidovat raketu co nejdříve. Se snižující se vzdáleností rakety od cíle se výrazně snižuje i šance úspěšného zásahu.

Suma sumárum, Poláci nebo Češi budou poskytovat Američanům základnu, která bude hostitelskou zemi chránit asi jako babiččino děravé paraple proti kroupám.

Také by nás, Čechy, mělo urážet neustálé omýlání, rozebírání a dohadování, kolik pracovních míst americká základna vytvoří. Myslím, že kromě místní hokynářky, čínského butiku s typicky českými produkty a suvenýry Made in China a několika start-upů v podobě nočních klubů z toho mnoho českých živnostníků nezbohatne.

A proto nevím, jestli nám tato bezpečnostní hrozba, kterou představuje dlouhodobé hostování velmocenské armády, která má spoustu nepřátel a k tomu navíc i omezení naši teritoriální suverenity stojí za to. Stojí?

---

Související odkazy:

• Americký národní raketový obranný systém (3)
• JAB: Raketová základna

Když dva říkají totéž

Zamyslete se chvíli nad následujícími výroky. Souhlasíte s nimi?

Náš stát se nebojí navázat vztahy s USA. Nesmí však při tom být dotčena nezávislost, hrdost a sebeúcta našeho národa.

^{Jiří Paroubek, premiér}

Zajímavý výrok, co tím chtěl ten člověk říci?

Jakákoliv země má právo vyrábět atomovou energii pro mírové účely a mít přístup k moderním technologiím k tomu určeným.

^{Milan Nebesář, ředitel jaderné elektrárny Temelín}

No svatá pravda, ale stejně bych nad tím Temelínem ještě řádně přemýšlel.

Masová média dnes plní funkci zbraní hromadného ničení, zbraní nejničivějších.

^{Joseph Pulitzer, novinář}

Řekl bych, že je zřejmé, co tím bylo myšleno. Ne nadarmo se novinářům říká sedmá velmoc...

Žádný cizí představitel nemůže rozhodovat o tom, kdo by měl vládnout Zimbabwe, kdo by měl vládnout Africe, kdo by měl vládnout Asii, kdo by měl vládnout Venezuele, kdo by měl vládnout Íránu, nebo kdo by měl vládnout Iráku.

^{Kofi Anan, generální sekretár OSN}

S tím se dá taky velmi dobře souhlasit. S loutkovými vládami máme bohaté zkušenosti.

Jestliže jste s výroky výše souhlasili, tak jste podle pánů redaktorů Radka Nedvěda a Petra Piškula souhlasili s obzvláště zavrženíhodnými populistickými výroky, jejichž autoři jsou ve skutečnosti demagogové.

Tyto výroky nepatří lidem, které jsem uvedl výše. Jsou to téměř doslovné citace, odstranil jsem pouze jména států a konkrétních lidí, pánů Mahmúda Ahmadínežáda, Fidela Castra, Alexandra Lukašenka a Roberta Mugabeho, jak byly uvedeny v přehledu pravděpodobně nejzavrženíhodnějších výroků s názvem "Populisté s oblibou obhajují populisty" u článečku "Demagogové vytvářejí »osu zavržených«" v Hospodárských novinách z 26.července na straně 5.

Po přečtení článečku ve velmi tendenčně laděném duchu, převzatém pravděpodobně z hojně odkazovaného jediného zdroje, amerického listu The Washington Post, jsem automaticky hledal v každém zmíněném výroku skrytou výhružku teroristického útoku nebo minimálně výhružku mezikontinentálními zbraněmi.

Existuje objektivně pravdivý výrok, který bude vždy pravdivý, ať jej vysloví Lenin, Bush či Usáma? Co z výroků výše, které se mi jeví jako pravdivé a mohu s nimi souhlasit, činí špinavé populistické výkřiky? Kde se děje ten posun? Jak můžeme dnes použít obecně platné a akceptovatelné pravdy jako důkaz nekalého politického pletichaření?

Obávám se, že přes veškerou snahu autorů Nedvěda a Piškuly musím nakonec jejich zásluhou alespoň souhlasit s "populistickým" výrokem přirovnávajícím síly masmédií ke zbraním hromadného ničení, který byl připsán Alexandru Lukašenkovi.

Rychlá a velká auta

Nejvyšší povolená rychlost na českých vozovkách je 130 km/h . Napadlo vás, proč si někteří vyvolení mohou legálně koupit Porsche s maximální rychlostí až 280 km/h?

Je pravděpodobně několik příčin, proč lidé prahnou po rychlých autech. Společným jmenovatelem je většinou snaha vystavit na odiv své bohatství či důležitost. Tedy chápání auta coby znaku sociálního postavení. Příčiny jsou různé, většinou rozlišuji tyto základní kategorie:

• Řidič pan Hormon: jedná se o mladíka, jehož hlavní starostí je upoutat pozornost opačného pohlaví. Vyznačuje se broušením pneumatik svého luxusního auta na křižovatkách, hlasitou hudbou, kterou musí zachytit i blízké seismologické stanice a ležérně vysunutou rukou z okénka poklepávající do rytmu na vnější stranu dveří. Obvyklé jsou i vyzývavé pohledy, doprovázené pískáním či nenápaditým verbálním projevem směrem k jakémukoliv předmětu, který i velmi vzdáleně připomíná moderní představu typické modelky.
• Řidič pan Goliáš: lidé, kteří si potřebují upevnit nebo podpořit své vlastní sebevědomí pomocí silných, velkých a nablýskaných aut. Lidé, mířící vysoko, snažící se dokazovat sobě a i okolí, že na vrcholu jsou a budou. Často je vídám pózovat poblíž jejich okolených miláčků při nenucené rozmluvě se zvědavci či závidějícími známými. Důsledně dbají, aby okolí neuniklo, že oni jsou hrdými majitely těch technologických zázraků.
• Řidič pan Musil: malá skupina lidí, podléhající očekávání okolí, které má o nich určitou představu. Nemají zálibu v silných autech, ale pořizují si je, protože to okolí od nich očekává. Jsou oběťmi svého vlastního domělého či skutečného sociálního postavení.
• Řidič pan Liška: Skupina majitelů aut, která se velmi špatně rozezná od řidičů typu pana Goliáše či Musila. Pan Liška je profesionální obchodník, který si velmi dobře uvědomuje, jak na lidi působí znaky sociálního postavení a patřičně toho využívá. Se silným či luxusním autem kolem sebe šíří auru schopného a úspěšného člověka, která mu v důsledku pomáhá získat lepší psychologickou pozici při jednání s klienty.

Nejvíce mne ovšem dokážou pobavit drahé moderní "terénní" vozy s nablýskanou karosérií a nachromovanými nárazníky. Vypadají akčně, obrovsky a nebezpečně, ale do terénu se hodí asi jako modelka na podpatcích v khaki modelu od Versaceho do tropické džungle.

Obávám se, že při první opravdové terénní zkušenosti by majitel utrpěl ztrátu v podobě poškozeného chromování a zničené metalízy v ceně mnoha desítek tisíc korun.

Majitelé "terénních" vozů už asi pochopili, že se svým "siláckým" autem jsou mnoha rozumně uvažujícím lidem pro smích a proto vymysleli ještě absurdnější věc. Umělou špínu. Umělecky vyvedené pomalování karoserie napodobující šmouhy od bahna po pořádném terénním řádění.

Doufám, že army styl, který v poslední době propagují anorektické dlouhonohé modelky nebude analogicky obohacen zbytky lián, umělými pavouky a hady zastrkanými do různých záhybů, aby měl divák skutečně ten správný falešný pocit.

Tajemný bankovní účet Δ

Jeden můj známý nedávno převáděl z jedné zahraniční banky do české banky ekvivalent asi 30 milionů korun určených na koupi nemovitosti. Smlouva o koupi obsahovala velmi vysoké penále pro případ, že částka nebude uhrazena včas.

V pondělí dal příkaz k převodu ze zahraniční banky a v úterý již prokazatelně neměl peníze na svém účtu. Ve čtvrtek začal být velmi nervózní, když zjistil, že do banky na české straně finanční obnos stále nedorazil.

Jelikož bylo v sázce docela mnoho, nelenil a zkontaktoval obě banky. Jediné, co mu po sáhodlouhém ověřování banky sdělily, byla informace, že banka A obnos odeslala a banka B obnos nepřijala. Ani jedna z bank nebyla schopna podat informaci, kde se peníze zrovna nachází.

Peníze dorazily v pořádku asi po pěti dnech pobytu na neznámém místě a známý se mohl konečně pořádně vyspat po několika bezesných nocích.

Tato příhoda mne přiměla krátce se zamyslet nad tajemným místem, kde naše finanční prostředky tráví nezanedbatelný čas při bezhotovostních platbách. Pracovně nazvěme toto tajemné místo virtuální mezibankovní účet Δ vlastněný firmou Δ.

Pokud budu vycházet ze starších údajů ČNB, přibližný denní průměr bezhotovostních transakcí je 366 miliard korun. Jestliže předpokládám, že průměrný čas mezi odesláním finančních prostředků a přijetím finančních prostředků je 2 dny, pak se na tajemném mezibankovním účtu Δ v každé chvíli nachází přes 700 miliard korun. To je hodně finančních prostředků, se kterými může firma Δ nakládat, přestože nejsou její.

Představte si, že jste vlastníci mezibankovního účtu Δ. S takovou hotovostí a jistotou, že objem denních transakcí má vzestupný trend, se můžete vcelku bezpečně odvážit investovat prostředky, které se na účtu nachází. Kupříkladu při úročení 0,5% p.a. si přijdete jen na úrocích ročně na pěkných pár miliard. Jsou to úroky, o které přichází účastníci bezhotovostní transakce. S tak úžasným účtem se dá dělat i mnoho jiných věcí, které mohou výnos z držených finančních prostředků firmě Δ maximalizovat.

Jsem přesvědčen, že se ještě po dlouhou dobu budeme muset smířit s tím, že na nějaký čas při bezhotovostních převodech ztrácíme kontrolu nad vlastními finančními prostředky, protože firma Δ, ať je to kdokoliv, má velmi jasný zájem na setrvání současného stavu. Co by se stalo, kdyby byly všechny peníze z účtu Δ dlouhodobě investovány a bylo tak nemožno okamžitě napravit podivný mechanismus převodů peněz? Firma Δ má nepochybně v záloze spoustu ekonomických a technologických důvodů, proč trvat na existenci tajemného mezibankovního účtu Δ.

Nejsem příliš dobře obeznámen s fungováním bankovních transakcí, jsem ovšem docela dobře obeznámen s možnostmi moderních technologií. Vím, že dnes již není problém zpracovávat bezhotovostní transakce v reálném čase bez nutnosti, aby mé nebo vaše finanční prostředky byly nuceny trávit neopodstatněně dlouhou dobu na účtu Δ a tak nám nepřinášely žádný prospěch. Existence účtu Δ lidem přináší jen vrásky, jak se o tom přesvědčil i můj známý.

---

^{22.7 2006}

Dnes jsem při jedné příležitosti zmínil tuto tématiku před známou, která pracuje v jednom předním českém bankovním domu. Očekával jsem, že mé teorie o účtu Δ z oblasti, ve které nejsem úplně kovaný, šmahem vyvrátí jednoduchými a logickými argumenty.

Naopak. Známá o celé výše popsané bankovní praxi mluvila jako o zcela běžné, všem na první pohled zřejmé a známé věci. Účet Δ nazývala interním účtem banky.

Celý postup má údajně bankám poskytnout možnost získat z bezhotovostní transakce více peněz, neboť poplatky za transakci pokryjí pouze skutečné náklady.

Jsem velmi překvapen zjištěním, že každá bezhotovostní transakce v sobě zahrnuje další skryté náklady minimálně ve výši ušlých úroků, o které jste ochuzeni, přestože vaše peníze po nějakou dobu po odečtení z vašeho účtu ještě neopustily virtuální brány bankovního ústavu. Neuvěřitelné je, že výše takto, dle mého mínění neoprávněného obohacení, se počítá v řádu miliard ročně a to vše za úplného nezájmu zúčastněných stran.

Nemám rád spiklenecké teorie nebo béčkové filmy, kde se kradou miliardy všem na očích. Doufám, že se v tomto případě jen z neznalosti mýlím...

Ptáci a otvory - dádádá

Ve včerejších novinách jsem našel v rubrice Český ruch velmi pozoruhodnou zprávičku. Posuďte sami:

Ornitologové prosí armádu, aby zůstala v jihočeských Boleticích, díky vojákům se prý udržuje biodiverzita místa. _{Zdroj: Hospodářské noviny, 14.července, str. 4}

Že by odsunem vojáků přišlo místo o mnoho rozmanitých druhů ptáků? Po marném pokusu vžít se do myšlenek ornitologa se můj zrak rezignovaně svezl po nápisu na víčku od PET láhve nápoje, kterým jsem hasil neodbytnou letní žízeň. Stálo tam:

OTEVŘI
VYHRAJ
OTVOR

Cože? Marketingoví stratégové mají pocit, že jsme byli obdařeni nedostatečným počtem otvorů? Nechtěl bych být šťastným výhercem.

Nevěřícně kroutím hlavou, otáčím PET láhev a čtu:

Fanta ti dádádá

A co je zase tohle? Návod jak se v létě ukájet s PET lahví?

Mám pocit, že začínám rok od roku hůře snášet letní vedra.