neděle, července 31, 2011

Robotizací do bídy

Právě jsem dočetl článek vydaný oficiální tiskovou agenturou Číny. Praví se v něm, že společnost Foxconn, veřejně proslulá především vysokým počtem sebevražd zaměstnanců, se rozhodla v nejbližších třech letech nahradit zaměstnance roboty. Asi miliónem robotů, abych byl přesný. Nevím, jestli milión robotů nahradí celých 1,2 miliónu zaměstnanců této firmy, ale jestli ne, tak v případě úspěchu projektu to bude jen otázka času.

Když jsem byl ještě malý, tak nás ve škole učili, že v roce 2000 výdobytky socializmu v podobě masové mechanizace a robotizace způsobí, že skoro nikdo nebude muset pracovat a všichni se budeme mít náramně dobře. Tato představa ve mně nějak hluboce zakořenila. Bodejť by ne, když to pro milovníka sci-fi zní tak logicky: pokud vyrobíme dostatek strojů, kterými nahradíme všechny pracující, tak lidé nebudou muset pracovat, ale životní úroveň lidstva se ani krapet nesníží, protože všeho bude stále dostatek.

První ránu mému sci-fi idealistickému pojetí zavádění robotů do výroby zasadil Egon Bondy uvedením do kontextu moderního kapitalizmu, který tvrdil, že se nás naše elity budou snažit nahradit výrobními roboty z úsporných důvodů, což v důsledku povede k propouštění nahrazených pracovníků a jejich posun na hranici bídy, což v důsledku dále sníží kupní sílu obyvatelstva a tím zpětně bude tlačit na další zlevnění výroby propouštěním drahých pracujících a následnou robotizací... Je to obraz, kde robotizace učinila valnou většinu lidí nahraditelnými a tím nepotřebnými. Většina lidstva se stává jen zbídačenou nekoupěschopnou zátěží sociálnímu systému dotovanému elitami a obchody jsou nabity superlevným zbožím, na které stejně nikdo nemá.

A právě při čtení zprávy o robotizaci výroby jsem si vzpomněl na známé "A skláři nebudou mít co žrát." z Pelíšků, na můj utopistický pohled na nutné směřování lidstva k světlým zítřkům za pomocí technického pokroku i naprosto depresivní Bondyho náhled na tyto světlé zítřky perspektivou konzumní společnosti řízené kapitalistickými principy.


Aktualizace

pondělí, července 11, 2011

Uživatelé všech zemí spojte se

S nečekaným rozmachem sociálních sítí přichází logicky i touha významných společností využít tohoto fenoménu, ukousnout si díl ze "sociálního trhu" a zpeněžit ho.

Jak se to dělá? S tímto "sociálním trhem" technologické firmy nakládají osvědčeným způsobem jako s každou další IT technologií.

  • zpopularizovat a dostat uživatele na palubu
  • znepříjemnit mu opuštění paluby
  • začít nabízet související placené služby ke konzumaci (reklama, vylepšení, systém odměn sociálních her apod.).

Ovšem "sociální trh" není stejný jako prodej software a hardware. Předmětem tohoto trhu je přirozená lidská touha se sdružovat, sdílet a komunikovat. A zde je schovaný paradox. Konkurence a rozdělování si "sociálního trhu" mezi poskytovatele sociálních platforem vytváří umělé bariéry, které jdou proti samotné podstatě sociálních sítí.

Polovina přátel je na Facebooku, část na Google+ a zbytek na VK. Samozřejmě, můžete být všude, ale popravdě není možno využívat všech služeb naráz stejně kvalitním způsobem. Konkurenční prostředí v sociálních sítích lidi rozděluje.

Konkurence je na druhou stranu samozřejmě zdravá a žádoucí. Proto nastává vhodný čas pro standardy zaměřené na výměnu informací mezi jednotlivými sítěmi.

Kupříkladu vložím fotku na Facebook a ona se objeví i na Google+. Kamarád okomentuje danou fotku na Google+ a komentář bude viditelný i na Facebooku. Samozřejmě je to proti pravidlu, které praví, že uživatel se musí na platformě uzamknout, aby nemohl odejít, proto výměna a jakákoliv migrace informací mezi konkurenčními systémy je nepříjatelná.

Otevřený standard, říkejme mu pracovně Open Social Interchange Standard (OSIS), navíc podpoří ještě větší konkurenci v oboru (další argument pro etablované společnosti sabotovat OSIS), protože v případě, že byste se jednou přihlásili do hypotetické "Seznam Přátel" či "Můj T-Mobile" sociální platformy, nebyli byste exkomunikováni z existujících sociálních kruhů na ostatních platformách, měli byste tedy skutečně svobodnou volbu nejlepší služby bez jisté sociální sankce za výběr méně známých poskytovatelů.

Ale my jsme chytří, víme, že poskytovatelé jsou jen obchodnící fungující na primitivním principu vyhledávání a uspokojování poptávky. Proto víme, že pokud prozatím chybějící OSIS standard získá masovou podporu, dříve či později, s větším či menším humbukem, jej poskytovatelé platforem adaptují ze strachu, aby zůstali relevantní.

Proto tedy: Uživatelé všech zemí spojte se!

čtvrtek, července 07, 2011

Yamato

Horší než americký patos je pravděpodobně už jen japonský patos.

Protrpěl jsem skoro dvě a půl hodiny filmu Hvězdná bitevní loď Yamato (IMDB). Jestli měli Japonci za cíl natočit sci-fi do morku kostí prošpikované nekonečným melodramaticky patetickými proslovy, tak to zvládli na jedničku. Ke konci jsem už vážně myslel, že ještě pár minut a po vzoru hlavních hrdinů taky spáchám sebevraždu.

Co chvíli jsem při čtení anglických titulků obracel oči v sloup a rozvažoval, jestli to vypnout hned nebo později. Jen asi v polovině jsem oči řádně vytřeštil, když mladý kapitán obrovské hvězdné lodi promlouvá k posádce, náležitě doprovázen vznešeným a slavnostním orchestrem. Říkal toto (představte si to v japonštině samurajského stylu):

Toto bude asi naše poslední bitva na naší dlouhé cestě 148 tisíc světelných let. V dubnu 1945 bitevní loď Yamato vyplula, aby zasvítila jako paprsek naděje v čase naprostého zoufalství. My učiníme také tak.

Prosím? Japonci natočili scifi válečný epos (křížený s love story, to se dnes musí), ve kterém naprosto nepokrytě oslavují a dávají za vzor bitevní loď z druhé světové války, která byla poslána v podstatě na sebevražednou misi při pokusu zastavit postup spojenců na Okinawě?

To je asi jako kdyby Němci dnes natočili scifi, ve kterém se velitel hvězdné pěchoty přímo přihlásí k odkazu hrdinných nacistických členů Schutzstaffel!

Od té chvíle jsem si začal více všímat poselství a celkové atmosféry filmu a musím konstatovat, že film se mi najednou zdál zjevně fašizující. Od silné autority velitele lodi, silná kamarádská válečná pouta až po sebeobětování se v boji pro dobro lidské rasy...

Pokud si člověk zamění boj o zelenou planetu za boj za císaře a časté skupinové srdceryvné pozdravy s pěstí na srdce za hailování... tak se člověk musí sám sebe zeptat: Jak je vůbec možné, že se najde tolik peněz, aby někdo natočil takovou romanticky oslavnou ódu na nejtemnější období Japonských dějin? Co se v tom Japonsku děje? Národ, který se nepoučil z historie je odsouzen si historii prožít znovu.

pondělí, července 04, 2011

Dluhová krize v Řecku

Nejsem ekonom a spousta věcí mi uniká. Kupříkladu nyní mi uniká smysl záchranných balíčků (čti balíků peněz), které Mezinárodní měnový fond a nově i Evropský fond finanční stability nalil či hodlá nalít do předlužené řecké ekonomiky.

Otázka

Jelikož jsem laik, tak naslouchám chytřejším a překvapuje mě, že všichni důležitější a renomovaní ekonomové (nemám teď vůbec na mysli našeho prezidenta, i když se v tomto shoduje s ostatními) tvrdí, že Řecko bez ohledu na to, kolik do něj nalijeme záchranných půjček, nakonec nutně stejně zbankrotuje, nebo-li restrukturalizuje svůj dluh, abychom se drželi zavedených eufemizmů.

Tak a babo raď. Ekonomové ví, že bankrot je nevyhnutelný a přesto nalijí do Řecka peníze daňových poplatníků jiných států Evropy. Jako pozorný posluchač se tedy tážu, proč?

Jenomže kloudnou odpověď jsem od žádného renomovaného odborníka nikde nenašel. Většina je proti půjčkám a obhajují svou pozici proč nepůjčit. Ti co jsou pro a měli by vysvětlit proč půjčit, se ohání podivnými argumenty a prognózám budoucnosti se vůbec nejlépe vyhýbají.

Tak jsem si musel odpovědět sám.

Odpověď

Myslím si, že celá věc má za úkol ochránit soukromé finanční ústavy před důsledky jejich vlastní hamižnosti, která se projevila tím, že předluženému Řecku vesele a nezodpovědně půjčovali za velmi atraktivní úrok, čímž přímo podporovali minimálně stejně nezodpovědnou řeckou vládu při jejím špatném nakládání se svěřeným majetkem státu.

Pokud víme, že Řecko zbankrotuje, je zřejmé, že věřitelé budou muset upsat část dluhu, možná 60%, možná 70%, kdo ví? A toho se přirozeně investoři děsí ze všeho nejvíce. Jak z odepsaného Řecka tedy vytřískat maximum a minimalizovat ztráty? Jednoduše. Restrukturalizovat složení věřitelů a následně nevyhnutelně restrukturalizovat dluh.

Zainteresujeme do transakce Evropský fond finanční stability, který Řecku půjčí peníze, o kterých všichni ví, že je Řecko nebude moci nikdy splatit. Peníze se obratem použijí na splacení existujících dluhů, čímž soukromé věřitelské banky dostanou své investice zpět, možná i s horentními úroky, za které půjčovali a černý Petr zůstane v rukou Evropského fondu finanční stability, neboli občanů EU.

Motivem je strach

Princip je jednoduchý a dovedu si představit, že tento trik věřitelé jako PNB Paribas, Eurohypo od Commerzbank a mnoho dalších budou prosazovat jako jedinou možnost. A věřím, že mají dost lobistů, kteří to prosadí. Vždyť v sázce je celosvětová finanční stabilita, která hrozí totálním kolapsem, jak rádi straší.

Je to politicky logické a objasňuje to zcela ekonomickou nelogičnost celé situace (Klaus je tedy dobrý ekonom ale mizerný politik). Tatam je víra v seberegulující se neviditelnou ruku trhu. Ta by takovou ekonomickou absurditu nemohla dopustit. Vše řídí neviditelná ruka politiky, která se ze všeho nejvíce bojí ztráty podpory silných ekonomických subjektů formátu too big to fail, kteří právě zítra budou kupovat státní obligace Francie a Německa a i naše a tím podporovat vlády zadlužujících se zemí.

Všichni se bojí, že v případě vytrestání věřitelů za nezodpovědné půjčky, by titíž věřitelé mohli pro příště váhat s nákupem našich vlastních obligací. Proto je sanujeme, očistíme, uklidníme a zítra jim prodáme vlastní dluhopisy. A historie se může opět opakovat, jen název státu se změní. Kdo je na řadě nyní?

Déjà Vu‏

Rozumějme, momentálně nepomáháme Řecku, to skončí tak i tak, pomáháme jen bohatým finančním ústavům, které udělaly obyčejnou podnikatelskou chybu. Jejich management si na konci roku vyplatí tučné prémie za tabulkově úspěšný rok a pro příští rok si stanoví ještě ambicióznější cíle a odvážnější projekty. Riziko se přece vyplácí. Tak či onak.

Je to ale správně? Když se řekne znárodnění, každému se v této zemi naježí chlupy. Ale proč se lidé neježí, když se vesele znárodňuje (špatná investice) na celoevropské úrovni? To pak vypadá, že některé hluboce opovrhované socialistické praktiky jsou všeobecně tolerovaným nástrojem dnešních velkokapitalistů ke snížení podnikatelského rizika.

Jak jeden bývalý španělský bojovník proti Frankovi nedávno poznamenal: kapitalismus se adaptuje na každý politický systém, ať je to demokracie či komunizmus, jak by nám mohli čínští soudruzi potvrdit.

Tak čemu se vlastně divím?

Poznámka: Česká vláda dává na vzdělání přibližně 30 miliard ročně. Splátky a úroky našich státních dluhopisů nás ovšem stojí asi 60 miliard ročně.

Dodatkového určení kontextu příkazu

Současný stav

Mnoho uživatelských zařízení v dnešní době podporuje vstupy příkazů, které nevyžadují fyzický kontakt zařízení a interagujícího uživatele. Kupříkladu telefon umožňuje hlasové vytáčení, herní konzole rozpoznává pozici a polohu uživatele v prostoru a následně interpretuje příkazy, lze rozsvítit žárovku tlesknutím apod.

S rostoucím počtem těchto zařízení nutně dochází ke konfliktům z důvodu nejednoznačného určení kontextu příkazů. Hlasový příkaz k volání může aktivovat volání na více telefonech, tlesknutí může rozsvítit více světel apod.

Vzhledem ke stále malé penetraci těchto inteligentních zařízení nejsou tyto konflikty řešeny, proto neexistuje uživatelsky přívětivější řešení než jednoznačné rozlišení příkazů samotných pro každé zařízení zvlášť.

Řešení

V případě zadávání příkazů do zařízení způsobem, který neumožňuje jednoznačně určit kontext, ve kterému mají být příkazy vykonány, je nutné dodatkové určení kontextu provádění příkazů za pomocí analýzy jiných dostupných dat ze stejného či jiných vstupních zařízení.

Způsoby

Způsoby dodatkové identifikace kontextu provedené při, krátce před či bezprostředně po zadání příkazu do vstupního zařízení.

Proxemické určení

Určení kontextu na základě vzdálenosti Uživatele.

Příkaz "rozsviť lampičku" v místnosti s několika lampičkami je zpracován domácím počítačem, který lokalizuje pozici uživatle pomocí kamery či triangulací zdroje hlasu pomocí mikrofonů a rozsvítí lampičku nejblíže Uživatele.

Určení pohledem

Kontext, označený očima Uživatele, je kontextem příkazu.

V místnosti se separátní audio soustavou a televizí při zadání příkazu "hrej" obě zařízení identifikují směr pohledu uživatele pomocí vestavěné kamery a pouze to zařízení, na které Uživatel upírá pohled provede požadovaný příkaz.

Haptické určení

Kontext, který uživatel označil dotekem.

Mějme na stole dvě komunikační zařízení. Při zadání verbálního příkazu k navázání telekomunikačního spojení provede příkaz jen to zařízení, kterého se Uživatel dotkl po pronesení příkazu.

Gestické určení

Kontext, který uživatel označil gestem.

Mějme virtuální pracovní plochu s reprezentacemi několika textových dokumentů. Zařízení dohledá kontext k nejednoznačnému příkazu "otevři dokument" na základě dodatkového označení dokumentu rukou uživatele.