pondělí, července 04, 2011

Dluhová krize v Řecku

Nejsem ekonom a spousta věcí mi uniká. Kupříkladu nyní mi uniká smysl záchranných balíčků (čti balíků peněz), které Mezinárodní měnový fond a nově i Evropský fond finanční stability nalil či hodlá nalít do předlužené řecké ekonomiky.

Otázka

Jelikož jsem laik, tak naslouchám chytřejším a překvapuje mě, že všichni důležitější a renomovaní ekonomové (nemám teď vůbec na mysli našeho prezidenta, i když se v tomto shoduje s ostatními) tvrdí, že Řecko bez ohledu na to, kolik do něj nalijeme záchranných půjček, nakonec nutně stejně zbankrotuje, nebo-li restrukturalizuje svůj dluh, abychom se drželi zavedených eufemizmů.

Tak a babo raď. Ekonomové ví, že bankrot je nevyhnutelný a přesto nalijí do Řecka peníze daňových poplatníků jiných států Evropy. Jako pozorný posluchač se tedy tážu, proč?

Jenomže kloudnou odpověď jsem od žádného renomovaného odborníka nikde nenašel. Většina je proti půjčkám a obhajují svou pozici proč nepůjčit. Ti co jsou pro a měli by vysvětlit proč půjčit, se ohání podivnými argumenty a prognózám budoucnosti se vůbec nejlépe vyhýbají.

Tak jsem si musel odpovědět sám.

Odpověď

Myslím si, že celá věc má za úkol ochránit soukromé finanční ústavy před důsledky jejich vlastní hamižnosti, která se projevila tím, že předluženému Řecku vesele a nezodpovědně půjčovali za velmi atraktivní úrok, čímž přímo podporovali minimálně stejně nezodpovědnou řeckou vládu při jejím špatném nakládání se svěřeným majetkem státu.

Pokud víme, že Řecko zbankrotuje, je zřejmé, že věřitelé budou muset upsat část dluhu, možná 60%, možná 70%, kdo ví? A toho se přirozeně investoři děsí ze všeho nejvíce. Jak z odepsaného Řecka tedy vytřískat maximum a minimalizovat ztráty? Jednoduše. Restrukturalizovat složení věřitelů a následně nevyhnutelně restrukturalizovat dluh.

Zainteresujeme do transakce Evropský fond finanční stability, který Řecku půjčí peníze, o kterých všichni ví, že je Řecko nebude moci nikdy splatit. Peníze se obratem použijí na splacení existujících dluhů, čímž soukromé věřitelské banky dostanou své investice zpět, možná i s horentními úroky, za které půjčovali a černý Petr zůstane v rukou Evropského fondu finanční stability, neboli občanů EU.

Motivem je strach

Princip je jednoduchý a dovedu si představit, že tento trik věřitelé jako PNB Paribas, Eurohypo od Commerzbank a mnoho dalších budou prosazovat jako jedinou možnost. A věřím, že mají dost lobistů, kteří to prosadí. Vždyť v sázce je celosvětová finanční stabilita, která hrozí totálním kolapsem, jak rádi straší.

Je to politicky logické a objasňuje to zcela ekonomickou nelogičnost celé situace (Klaus je tedy dobrý ekonom ale mizerný politik). Tatam je víra v seberegulující se neviditelnou ruku trhu. Ta by takovou ekonomickou absurditu nemohla dopustit. Vše řídí neviditelná ruka politiky, která se ze všeho nejvíce bojí ztráty podpory silných ekonomických subjektů formátu too big to fail, kteří právě zítra budou kupovat státní obligace Francie a Německa a i naše a tím podporovat vlády zadlužujících se zemí.

Všichni se bojí, že v případě vytrestání věřitelů za nezodpovědné půjčky, by titíž věřitelé mohli pro příště váhat s nákupem našich vlastních obligací. Proto je sanujeme, očistíme, uklidníme a zítra jim prodáme vlastní dluhopisy. A historie se může opět opakovat, jen název státu se změní. Kdo je na řadě nyní?

Déjà Vu‏

Rozumějme, momentálně nepomáháme Řecku, to skončí tak i tak, pomáháme jen bohatým finančním ústavům, které udělaly obyčejnou podnikatelskou chybu. Jejich management si na konci roku vyplatí tučné prémie za tabulkově úspěšný rok a pro příští rok si stanoví ještě ambicióznější cíle a odvážnější projekty. Riziko se přece vyplácí. Tak či onak.

Je to ale správně? Když se řekne znárodnění, každému se v této zemi naježí chlupy. Ale proč se lidé neježí, když se vesele znárodňuje (špatná investice) na celoevropské úrovni? To pak vypadá, že některé hluboce opovrhované socialistické praktiky jsou všeobecně tolerovaným nástrojem dnešních velkokapitalistů ke snížení podnikatelského rizika.

Jak jeden bývalý španělský bojovník proti Frankovi nedávno poznamenal: kapitalismus se adaptuje na každý politický systém, ať je to demokracie či komunizmus, jak by nám mohli čínští soudruzi potvrdit.

Tak čemu se vlastně divím?

Poznámka: Česká vláda dává na vzdělání přibližně 30 miliard ročně. Splátky a úroky našich státních dluhopisů nás ovšem stojí asi 60 miliard ročně.

1 komentář:

johnny řekl(a)...

Popravdě nad tímhle taky často přemýšlím. Vždyť všichni vědí a otevřeně se to říká, že Řecko by se nemohlo nikdy dostat do eurozóny, kdyby nezfalšovalo výsledky. Tak přece když se tam podle skutečných výsledků nemohlo dostat tehdy, teď už tam určitě nepatří tím tuplem. Tak nějaké zadlužování, které by mělo vést k tomu, že se tam nehtama zarytýma do zdi došplhá a udrží mi přijde naprosto zcestné.

Tvé závěry znějí poměrně přesvědčivě. Ale nelíbí se mi.