čtvrtek, srpna 10, 2006

Povolání: zabíjet

Prostě jdete pochod smrti. Šílíte z toho. Cítíte, jako byste měli každým krokem explodovat. Takto popisuje desátník Justin Cross stav své demoralizované jednotky, vyčerpané a emočně vypjaté z neustálých útoků iráckého odboje. Cross je členem jednotky americké armády, jejíž pět členů bylo obviněno ze znásilnění a vraždy čtrnáctileté dívky, vraždy její pětileté sestry a obou rodičů.

Když se zamyslím nad celou situací, pokud ponechám stranou vše, co jsem si zvykl od vojáků očekávat a u vojáků akceptovat, zaráží mě naprostá zvrácenost celé situace.

Vojáci stanou před tribunálem ne proto, aby se zodpovídali z vraždy. Vojáci stanou před tribunálem, protože dělali svou práci mimo pracovní dobu, zabíjeli bez rozkazu. Ano, i znásilňovali, ale jakkoli je znásilnění hrozné, vražda se svým puncem definitivnosti ční ze všech zločinů nejvýše.

Vražda je něco, co se vymyká lidskému chápání. A přece si zvykáme tuto lidskou deviaci chování akceptovat bez přemýšlení. Ne vždy, jen u Privilegovaných. Vždyť je vídáme každý den, každičký den. Zelené uniformy a oběti rozeseté po ulici.

A koneckonců jsou to vojáci a vojáci se neměří normálním metrem, nepoměřují se normálními lidskými hodnotami. Vždyť víme, pro co jsou cvičeni. Ve skrytu duše to víme. Víme, proč má malíř v ruce štětec, svůj pracovní nástroj. Stejně jako víme, proč má vojak svou zbraň zalícenu, svůj pracovní nástroj připraven. Víme co jsou zač. Jenom o tom nechceme přemýšlet.

Odmalička se učíme pohlížet na vojáky jako na subjekty vyňaté z práva, vyňaté z běžné morálky. Mají své vlastní soudy, své vlastní zákony, soudce i obhájce. Jsou privilegovaní až k samé hranici lidskosti. Ba i za ní. Akceptujeme jejich deviantní chování, protože nám dávají pocit bezpečí páchnoucího krví. Zvykli jsme si je nekritizovat. Jsou to přeci vojáci. Dělají špinavou práci za nás, abychom mohli my snít svůj krvavý sen o míru.

Těch pět vojáků s velkou pravděpodobností vraždilo. Znásilnili jednu dívku. Zabili čtyři osoby. Budou souzeni za vraždu a znásilnění. Seržant Johnny U. z amerického letectva včera svrhl bombu na doupě iráckého odboje. Zahynuli tři odbojáři a dvanáct civilistů ve věku od dvou do šedesáti let. Dostane vyznamenání za opakované vzorné plnění misí. Vraždil v pracovní době, je americký hrdina.

Je zřejmé, proč vojáky nikdy nemohou soudit civilní soudy. Jsou privilegovaní Otroci. Jejich soudy je odsoudí, pokud se vzepřou zabíjení, když dostanou rozkaz zabíjet. Jejich soudy je odsoudí, pokud zabíjejí, když rozkaz zabíjet nedostali. Jsou Privilegovaní, protože mohou dělat věci, které nikdo jiný dělat nemůže a nebudou potrestáni. Jsou otroci, protože mohou dělat pouze věci, ke kterým dostali rozkaz. Jsou privilegovaní Otroci, protože běžnému otroku je ponechána lidskost, privilegovaný Otrok musí svou lidskost zabít, aby získal ono pochybné privilegium.

Většina vojáků jsou lidé, kteří nejsou připraveni stát se Privilegovanými. Uchylují se do vojska z různých důvodů. Jen nepatrná část z nich si uvědomuje, o co je vojna může připravit. S trochou štěstí je vojna o nic nepřipraví, bohužel všechny štěstí nepotká. Někteří jsou povoláni do skutečné války. Je to loterie. Každý doufá, že nebude Privilegovaným, ale počítat by měli raději s opakem.

Pokud trénujeme mladé muže, pokud je proháníme po cvičišti a nutíme je zapichovat bodáky do figurín znázorňujících jiné lidi, pokud jim říkáme, jak podříznout správně krk, aby oběť ani nehlesla, jak nastražit správně bombu, aby zabila, jak vystřelit mozek z hlavy, aby nepřítel nezmáčkl spoušť, pokud je učíme tyto zrůdnosti a poté jim vtiskneme do ruky výkonnou zbraň a pošleme je do stresové situace, jsou v takovém případě viníci či oběti? Nese jejich velitel vinu také? Jejich vojenský instruktor? Politik, který je tam poslal? My voliči, kteří jsme zvolili politika? Na koho skutečně padá prolitá krev? Proč přivíráme oči? Protože máme sami strach? Proto?

Žádné komentáře: